Lidovky.cz

KAREL ČAPEK: Hymna

Názory

Stalo se jednomu našinci v Římě – nebo abych nazval věc pravým jménem, stalo se mně samotnému kdysi v Římě, že jsem se díval z plošiny tramvaje, jak mašírují italští vojáčkové. Z toho dívání jsem byl vyrušen křikem, který se strhl kolem mne a který, jak jsem zjistil, se týkal mne.

Vojáci - ilustrační foto. foto: ČTK

Ponenáhlu jsem se dovtípil, že mi dva taliánští dělníci velmi nadávají, kdežto konduktér mne hájil, že jsem cizinec. Teprve při dalším táhnoucím regimentu vojáčků jsem pochopil, že šlo o to, abych smekl před vojenským praporem.

U nás totiž na takové věci nejsme zvyklí. Není nám samozřejmo, že máme smekati před praporem, jako nám není samozřejmo ledacos jiného. Například program našeho rádia je obyčejně zakončen státními hymnami jako pozdravem krajanům v zahraničí. Rád bych věděl, kolika teple usazeným, pokuřujícím posluchačům se sluchátky na uších to prostě nedá a kolik z nich se jich při prvních zvucích postaví rovně jako svíčka. Má to být samozřejmá a přímo bezděčná reakce občana na státní hymny; a přece se obávám, že… že by snad bylo lépe ujistit se, že všichni posluchači po těch pár minut stojí v pozoru; nejsme-li si tím jisti, raději nevysílejme naše hymny rozhlasem; neboť nesluší se hráti je bez oné pocty, jež jim přísluší.

Lidové noviny 16. 5. 1926

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.