Takhle z pohledu pozorovatele vypadá spor o rozpočtové určení daní, o jehož změnách se koalice hádá od voleb a teď se konečně dohodla na kompromisu. Neexistuje žádné „správné“ rozhodnutí. O ten přerozdělovací klíč se v příštím volebním období rádi pohádáme znovu. Samotný princip ovšem považujeme za daný, a on je přitom docela absurdní.
Z pojmu „sdílené daně“ by se mohlo zdát, že jejich část (v zásadě 21,4 procenta z DPH a daní z příjmu fyzických a právnických osob) zůstává v obci, kde se vybere. Není tomu tak, žádné sdílené daně nejsou. Stát si vezme všechno. Teprve pak 21,4 procenta z vybrané částky přerozdělí podle nějakého moudrého a spravedlivého klíče, v němž hrají roli kritéria jako počet obyvatel či plocha obce. Jedině tak se může stát, že Praha, která vybírá 264 miliard sdílených daní a dostává zpátky 33 miliard, se musí obhajovat, že není zvýhodněná, zatímco starostové menších obcí považují své požadavky za minimum spravedlnosti. Pokud to má logiku, tak je to logika hesla Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.
Obce samozřejmě nemohou žít podle hesla Každý za své. Například: zatímco v některých zemích jsou smířeni s tím, že kvalita škol se odvíjí od bohatství obce, u nás jistě převládá názor, že minimální úroveň základních škol musí být zaručena všude.
Ale o jistém posunu směrem k žití z vlastních daní by se mělo uvažovat. Protože teď závisí příjmy obce jen minimálně na tom, jaké vytváří podmínky pro podnikání, a maximálně na tom, jaké přerozdělování si vylobbuje. A to není zdravé.