Pokud neprší a celé okolní horstvo není zabaleno v hustých mracích, je na Ondřejník i ty protilehlé kopce pěkný pohled. Prší však skoro pořád. Beskydy, jak jsem je zatím poznal, jsou dešťové hory.
Ony Kunčice leží na trati mezí Frýdlantem nad Ostravicí a Frenštátem pod Radhoštěm, kam se z nich dá ale dojít též pěšky. I z vlaku, pokud zrovna náhodou neprší, lze rozeznávat hory Malou Stolovou, Kněhyni a Velkou Stolovou… Na východě by pak byla vidět Lysá hora, na kterou se slétaly čarodějnice, a dál pak ještě Smrk, na druhé straně pak Radhošť, kam ještě snad vylezu. Čarodějnice měly v oblibě ale i Kněhyni, což je patrné z názvu, a srazy si dávaly i na Skalce, což je nejvyšší vrchol toho Ondřejníku. Jistá mystičnost k tomuto kraji ostatně patří a není vyloučeno, že účastníci sabatu se reinkarnovali v odborné pracovníky zdejších lázní, konkrétně v dr. Urbiše, za nímž sem jezdím.
Lze rozeznávat Malou Stolovou, Kněhyni a Velkou Stolovou.
Když v jednom okamžiku, asi tak mezi půl druhou a třetí odpoledne, přestalo pršet, rychle jsem využil situace a na onen kopec vylezl. Jeho nejvyššímu útesu se říká Skalka a kdyby jí Stvořitel přidal ještě třicet pět metrů, patřila by mezi naše tisícovky, což tedy není zas tak moc, ale na zadýchání to stačí. Onen zbojník Ondráš, který revoltoval proti pozdně feudálnímu útisku na začátku 18. století, sem prý schovával nakradený lup, s čímž se musel štrachat do docela příkrého kopce. V roce 1715 ho, jak to tak chodí, kvůli odměně bídně zradil jeho druh Juráš, jenž ho při nějaké slavnostní pijatyce praštil obuchem… Dočetl jsem se, že části Ondrášova těla se pak lid rozebral jako amulety pro štěstí, takže by se možná ve starých chalupách sem tam našel třeba Ondrášův zub, ucho nebo kousek sušené sleziny.
Jeho nejvyššímu útesu se říká Skalka a kdyby jí Stvořitel přidal ještě třicet pět metrů, patřila by mezi naše tisícovky.
Starých chalup však v okolí již moc není, nahradily je běžné břizolitové baráky a chajdy, jak je to obvyklé po celé naší vlasti. Sem tam některý dům nese znaky nějaké dekorativnější architektury, kterou ho vybavili na začátku minulého století jeho stavitelé, ale tím se následující obyvatelé příliš nezabývali. Nejstarší je proto v Kunčicích dřevěný kostelík, který tam nemá ovšem moc co dělat, neboť pochází z Podkarpatské Rusi, odkud byl po částech převezen a zde opět sestaven. Přičinil se o to koncem třicátých let ředitel Vítkovické báňské a hutní společnosti, inženýr Eduard Šebela, který kostelík koupil, zřejmě jich měli Rusíni pár na skladě, a nechal na vlastní náklad postavit v Kunčicících nedaleko od své vily se zahradou, kterou mu v roce 1948 sebrali.
Ještě před tím, v roce 1936 pár let později provdal dceru Miladu za mladého hraběte Karla Larische, který dopadl podobně. Kostelík tu kupodivu zůstal stát, už se nikam dál nestěhoval a ani si pro něj noví vládci Podkarpatské Rusi, po válce Zakarpatské Ukrajiny, nepřišli. Vsadil bych se ostatně, že většina turistů, zvláště těch z Čech, si stejně myslí, že takhle vypadá beskydská lidová architektura. A někteří místní taky.
Nejstarší je proto v Kunčicích dřevěný kostelík.
Když jsem stanul na vrcholu, chvíli dokonce bylo vidět do údolí, kterým každou půlhodinu projíždí vlak. Oběma směry. A kupodivu na obou směrech je stanice, která se jmenuje Kunčice: jedny Kunčice jsou těsně před Ostravou, druhé jsou ty pode mnou. Takže když se v takovém Frýdku, kde ovšem nevíte, zda nejste v Místku, zeptáte, jestli ten vlak jede do Kunčic, odpoví vám v každém případě, že ano a vždy mají pravdu…
Bylo trochu vidět do údolí, kterým každou půlhodinu projíždí vlak.
Masiv Ondřejník mám hned za domem, v němž trávím tyto požehnané dny. Dům se jmenuje Ondřejka a je to lázeňská ubytovna postavená před sto lety v pěkném norském stylu. Je renovovaná, ale řada prvků zůstala kupodivu původních, například kliky od dveří odhaduju na originálně secesní. Zařízení v pokoji mám spartánské, ale tak jsem si to přál. Příčky mezi ubikacemi jsou tenké, takže večer usínám doprovázen zvuky autentického chacharského chrapotu hornického typu.
Ráno se však se svými spolunocležníky zdravím, oni odpovídají sice kratce a usečně, ale to nikoli z nezdvořilosti, ale proto, že nenadělají zbytečné řeči. Blízkost Ostravy je patrná, ba dominantní. Když jsem se hodlal u společného stolu představit svým spolustrávníkům, přičemž jsem očekával od nich cosi nápodobného, odvětila jedna paní, že oni tady na bonton nedají, ale pak mi podala na usmířenou rohlík.
Dům se jmenuje Ondřejka a je to lázeňská ubytovna postavená před sto lety v pěkném norském stylu.
Lázně tu vznikly na začátku 20. století, když si pár vzdělanějších a finančně lépe zajištěných lidí z Ostravy všimlo, že je to tu pěkné. K tomu velmi napomohla železnice, která byla původně podstavena k jinému účelu. Kraj tu vždy chudý, zaostalý a původně málo turistický. Obyvatelstvo valašského a lašského původu se živilo pasením ovcí, drobným lupem a výrobou primitivních upomínkových předmětů. Podnikavější panstvo, především manažéři z olomoucké arcidiecéze, které to tu až po Frýdek patřilo, si všimlo, že se zde, a to docela na povrchu, vyskytuje železná ruda, takže tu byly už od 17.století jednoduché hamry.
Ty se ve Frýdlantu rozrostly v arcibiskupské hutě, které byly kdysi mnohem větší než celé slavné vítkovické železárny. Menší závody byly i Kunčících a na Čeladné, ale to skončilo koncem 19. století a obyvatelstvo jezdilo robit do Ostravy, místo aby tu vytvářelo turistický ruch.
Lázně tu vznikly na začátku 20 století, když si pár vzdělanějších a finančně lépe zajištěných lidí z Ostravy všimlo, že je to tu pěkné.
Za zakladatele lázní je považován filantropicky založený lékař, původně Trutnovák, dr. Jan May, po kterém se tu jmenuje jedna léčebna, kam chodím na obědy. May koupil v roce 1902 usedlost Pod Skalkou s hotelem Skalka, kde měl v úmyslu léčit především zhuntovaná těla ostravských horníků. Těm, kterým to zaplatila pojišťovna, tu mohli své údy vystavit hydroterapii, léčebným účinkům elektřiny, světelným koupelím, mohli své křepké svalstvo svěřit dlaním masérů či se mohli naložit do slatinného minerálního bahna, zvaném fango.
Dr. May se brzy odstěhoval do Prahy, kde má pamětní desku v Mikulandské ulici, ale lázně tu již zůstaly. Různě měnily majitele a podílníky, ale vždy tu měl účast hornický fond. Za války tu měl wehrmacht lazaret, po ní byly lázně znárodněny a přeměněny v dislokovanou nemocnici. Nějaká forma lázeňství tu však přetrvala a mohla být obrozena v polovině 90. let, kdy tu vzniklo Beskydské rehabilitační centrum, což je, pokud se nepletu akciová společnost.
Lázně tak splynuly s geograficko-sociálním pojmem Čeladná, kam jezdí novoburžoazie z Ostravy a Pavel Mandys z Prahy-Smíchova hrát golf a vůbec si užívat skromné rozkoše, jež poskytuje moravskoslezský kapitalismus. V Čeladné se toho z původní podoby chudé roztroušené vsi nezachovalo už kromě hřbitova vůbec nic, zato tam postavili takový jakýsi dvůr, jako když na Barrandově točí Američané nějaký komiks. Mají tam dokonce umělý komín, na který posadili pravého čápa. Na místě, kde před sto lety lázně vznikly, před pár lety postavili, myslím, docela vkusný lázeňský dům Lara: myslím, že se jmenuje po Láriších, čímž měla asi býti dána najevo změněná ideologická orientace: tedy žádná Maryčka Magdonová, ale uhlobaroni Larischové. Já tam chodím na kávu a zákusky a nemůžu si stěžovat.
Já tam chodím na kávu a zákusky a nemůžu si stěžovat.
Vzbuzuje-li náhodou v někom můj lázeňský pobyt údiv či otázku, co zde dělám, pak po pravdě odpovím, že chodím na různé komické procedury a navštěvuji kurzy celostní duševědy dr. Urbiše, o němž jsem psal loni v únoru (viz fotoblog). Zvláště to první vše však provádím velmi střídmě a spíš aby se neřeklo. Hlavně spím, čtu Mannův Kouzelný vrch, který jsem během svého života rozečetl už třikrát a tady mám díky dešti poprvé naději, že se dostanu přes stránku pět set.
A odpoledne a večer sleduju druhé poločasy mistrovství Evropy. Procedury se jmenují vznešeně, třeba perličková lázeň, jež spočívá v tom, že si za asistence paní lázeňské sednete nahý do vany, do níž se vpouští vzduch, takže je to spíše lázeň bublinová. Zajímavý je uhličitý zábal, ovšem především vizuálně: nasoukáte se do bílého plastikového pytle, sestra vám na krk dá obojek, aby neunikal onen kysličník, kterým pak hadičkou naplní onen vak, takže dvacet minut dlíte v podobě obří larvy, z níž vám vyčnívá jen ta hlava, takže se nemůžete podrbat na nose.
Poprvé v životě jsem též vstoupil do tzv. solné jeskyně, což je místnost, jejíž podlaha je pokrytá skutečně solí, jak jsem experimentálně olizem zjistil, a ze stropu visí umělecky vyvedené krápníky a blikají tam barevná světýlka. Krom toho tam kníká ezoterická hudba a zurčí studánka, takže jsem musel brzy svou seanci ukončit a odebrati se na toaletu. Špatný není také horký zabal, kdy vám na záda položí na dvacet minut termosku, která za chvíli vychladne. Vrcholnou atrakcí je tu ovšem chladící komora, v níž se lze nechat krátkodobě zmrazit na "teplotu" minus 120 stupňů. Tento druh zábavného mučení jsme poprvé podstoupil před pěti lety, takže vím, oč jde: není to ostatně tak strašné, ba lze v tom nalézti jistou masochistickou zálibu. Já si ji však tentokrát asi odepřu.
Chodím na různé komické procedury.
Přednost před všemi těmito procedurami dávám setkáním s dr. Urbišem, mimochodem rekordmanem snad dokonce světovým v pobytu v oné kryokomoře: vydržel v ní snad dvacet minut a byl by tam i déle, kdyby mu nezačaly odumírat prsty. Andy, jak si nechává od přátel říkat, vede v lázních kurzy psychosomatické rovnováhy. Do jeho domku, který je uvnitř zařízený jako malá cvičebna, přicházejí klienti lázní, z nichž někteří na něj hledí zprvu s velkou skepsí. Co jim ten divný chlápek v čínské haleně bude vyprávět? Pak se však zabalení do deky uvelebí na lehátkách a doktor jim začne přednášet a oni po nějaké chvíli již ani nedutají.
Andy jim názorně předvede několik jednoduchých i složitějších čínských cvičení.
Na konci kurzu odcházejí poučení, že jejich tělo je energetické pole a jako takové je součástí vesmíru, jemuž vládne harmonie a řád, vědí, že jejich nemoci mají původ v duši a je třeba odstraňovat příčiny, nikoli následky, a že sídlo energie je v ledvinách, takže je dobré je mít v teple, a že když budou každé ráno kroutit pět minut tam a sem palcem u nohy, omládnou - a pokud náhodou ne, tak se také nic nestane. Andy jim názorně předvede několik jednoduchých i složitějších čínských cvičení, která se klienti snaží na těch lehátkách hned napodobovat, přičemž u toho, ve snaze ovládnout své mnohdy již neforemná těla, různě hekají a funí. To samozřejmě platí i pro mě. S úlevou si pak osvojí cvik, spočívající v tahání za ušní lalůčky, v nichž se nachází, jak všichni víme, obrovské množství meridiánů, tedy jakýchsi vláken, kterými jsou s ušima propojeny orgány celého těla. Proto až bude můj pobyt u konce, budou i moje uši už zcela vytahané, neboť kdo ovládá své ucho, ovládá své tělo, ba i svou mysl. Tak zní poselství šamanů z beskydských hor.
