V sobotu podvečer to tu bylo pusté, prázdné a jaksi melancholické..
Já jsem přišel do Příbora a měl jsem snad již všechny fáze za sebou. Ano, přišel - pěšky od Štramberka, za jehož Trúbou jsem se dlouho otáčel. Ale jí se budu věnovat příště, nyní si pomůžu Freudem, k němuž vždy nakonec dojdem.
Ale jí se budu věnovat příště..
„Hluboko ve mně stále ještě žije to šťastné dítě z Freibergu-Příbora, prvorozený syn mladičké matky, který své první nesmazatelné dojmy získal z tohoto ducha, z této půdy.“ To jsou slova z pozdravu, který pětasedmdesátiletý Sigmund Freud zaslal příborskému starostovi, když v květnu 1931 město na jeho rodném domě odhalovalo pamětní desku. Zdá se, že nešlo jen o povinnou zdravici muže, jemuž jeho spolurodáci poskytují zaslouženou pozornost.
Hluboko ve mně stále ještě žije to šťastné dítě..
V té době již slavný učenec ze zdravotních důvodů výrazně omezil cestování, které jinak bylo jeho velkou zálibou. Na příborské slavnosti zastupovala oslavence oddaná dcera Anna a několik blízkých spolupracovníků. Pamětní deska vydržela sedm let, na podzim 1938 byla po přičlenění Freibergu k říši sejmuta. Po osvobození byla opět umístěna, nástup komunistů v únoru 1948 však nevydržela. Znovu, ovšem jiná, malá a nenápadná, byla na dům připevněna v říjnu 1969, kdy se připomínalo třicet let od učencovy smrti v londýnském exilu. Kupodivu, stejně jako ve stejné době kousek od náměstí odhalená Freudova busta od sochaře Františka Navrátila, vydržela přes normalizaci, kdy však zmínka o podivném, židovském a ještě k tomu německy mluvícím rodákovi byla tabu.
Co také s tvůrcem obskurních, dekadentních a buržoazních teorií ve městě, které mělo v centru jiný pozoruhodný unikát: hlavní příborské náměstí se od roku 1945 až do února 1990 jmenovalo Stalinovo! Po pádu totality bylo po místním hlasování přejmenováno na Freudovo. Psychoanalytická teorie přesunu a vytěsnění by k tomu mohla říci své. V nedalekých Odrách měli ostatně až do listopadu 89 Stalinovu sochu. Vím to od pana šéfredaktora Balšínka, který u ní jako pionýrské dítě stával stráž, ale prý se u toho aspoň nenápadně šklebil.
Co také s tvůrcem obskurních, dekadentních a buržoazních teorií ve městě.
Už tu padlo, že Příbor se jmenuje německy Freiberg. Jméno Příbor je jeho zkomolenina z Vrieburchu, svobodného hradu, jak je prvně v roce 1267 zmiňován, tedy žádný bor, natož vidlička. Příborsko bylo v době posledních Přemyslovců pohraničním územím a Příbor nejvýchodnějším moravským městem, neboť Slezsko, které za ním začíná, bylo již cizinou. Divočinu, řídce osídlenou slovanským obyvatelstvem obdržel od krále Václava I. porýnský říšský hrabě Arnold z Hückeswagenu, po němž nám zbyly Hukvaldy, kde se narodil Leoš Janáček. Vůbec byl zdejší kraj s trojměstím Příbor-Štramberk-Kopřivnice mimořádně úrodný na osobnosti tendující ke genialitě: Freud, Janáček, Mendel z Hynčic, Zátopek, Zdeněk Burian, Marta Gottwaldová, která byla taky z Kopřivnice.
Už tu padlo, že Příbor se jmenuje německy Freiberg.
Na mírném návrší se rozkládá čtvercové náměstí s funkcionalistickou radnicí v rohu. Uprostřed stojí barokní sousoší Panny Marie s ochránci před morem a požáry, sv. Rochem a sv. Floriánem. To bylo obnoveno také až v devadesátých letech, Stalin by takový klerikální přežitek jistě nesnesl, tolerantní Freud to akceptuje. V sobotu podvečer to tu bylo pusté, prázdné a jaksi melancholické. V několika hernách a hospodách běžel v televizi fotbal, na který se bez většího zájmu dívalo pár občanů.
Některé měšťanské domy jsou s podloubími, na jednom je velký kamenný erb Dietrichsteinů, neboť tu prý rád přespával mocný olomoucký biskup, kardinál František z Ditrichštejna, který si Příbor obzvlášť oblíbil a začátkem 17. století jej učinil centrem svého hukvaldského panství. Rodový erb Dietrichsteinů, dva vinařské nože, se dostal i do příborského znaku: na jejich střenkách je písmeno F, to kvůli tomu Freibergu, nebo kvůli kardinálovi? Třeba obojí.
V sobotu podvečer to tu bylo pusté, prázdné a jaksi melancholické..
V jiném domě bydlel tři roky v mládí kardinálův současník Jan Sarkander, který zde chodil do školy – později, když vyrostl a nešťastně se zapletl do politiky, načež se stal v březnu roku 1620 v Olomouci mučedníkem víry katolické. Tak dlouho ho napínali na skřipec, až chudák vypustil duši. Na začátku devadesátých let minulého století byl prohlášen za katolického svatého, což mu příslušníci jiných konfesí příliš nepřáli. Většinovému lidu to bylo jedno. Plastika decentně připomíná jeho mučednickou smrt vytahováním údů a ruka držící prst před ústy pak jeho mlčenlivost, s níž nevyzradil jakési vojenské plány. Někteří historici tvrdí, že ani nemohl, neboť o nich nevěděl. Omítka na fasádě některých domů by potřebovala renovaci.
Plastika decentně připomíná jeho mučednickou smrt vytahováním údů..
Když se odbočí do uličky, která se mírně svažuje od náměstí, jsme za chvíli u Freudova rodného domu. Když se blížilo stopadesáté výročí (Freud se narodil 6. května 1856) rodákova narození, dům, mezitím "zmodernizovaný", vykoupila za čtyři miliony příborská radnice. Za další dva a půl milionu ho restaurátoři uvedli do stavu, který odpovídal zhruba poměrům před jedním stoletím. Osobně je mi líto, že zmizel nápis J. Zajic...
Osobně je mi líto, že nebyla obnoven nápis J. Zajíc, který tam za Freudova života byl.
Freudův otec Jákob byl obchodník se suknem. Přišel do Příbora v roce 1840 z haličského města Tismenice (dnes západní Ukrajina) a v prvních letech se mu docela dařilo, pak však zase zchudnul. Textilní průmysl se dostal po krymské válce do krize, ztratily se odbytiště na Balkáně a vůbec to nebyla v polovině 50. let žádná sláva. Rodina Freudova se tedy musela přestěhovat do pronájmu: dům patřil rodině zámečníka Zajíce, jehož dílna byla v přízemí, otec se svou mladou ženou Amálií, rozenou Nathansonovou, se nastěhovali do prvního patra. Tehdy jedenačtyřicetiletý Jákob Freud byl již dvojnásobným vdovcem, jeho dva dospělí synové bydleli na náměstí a měli sami již děti, kterým byl malý Schlomo Freud strýčkem. Jákoba nejspíše zlákál do Příboru zdejší podnikatel Fluss, který zde založil textilní továrnu a zbohatnul; u jeho rodiny stráví v roce 1872 šestnáctiletý vídeňský gymnazista Sigmund Freud několik prázdninových týdnů, zamiluje se do patnáctileté továrníkovy dcery Gizely a, jak později napíše, věnuje se „stavění vzdušných zámků“ a „několikahodinovým osamělým procházkám do nádherných lesů svého dětství“. Bylo to naposledy, co Freud rodné město fyzicky navštívil.
Dům patřil rodině zámečníka Zajíce, jehož dílna byla v přízemí..
Já jsem se ubytoval v penzionů na opačné straně náměstí, tam, kde se cesta svažuje. Dům patřil muži, na kterého jen tak nezapomenu. Přivítal mě veselým pokřikem a počal mi hned předvádět svůj podnik. Vodil mě od jednoho pokoje do druhého a s pýchou mi ukazoval, čím vším je vybavil. Otevřel dveře a prohlásil, že tenhle pokoj dává svým nejmilejším hostům a že to jsem já. Já okouzleně hleděl, ale on si zase vzpomněl, že má ještě lepší a že mi ho musí ukázat. Já tedy souhlasil a dál žasnul. Uvědomil jsme si, že mi připomíná Jaromíra Hanzlíka, jak hrál strýce Pepina nebo ještě spíš pana Leliho ze Slavností sněženek.
Tenhle pokoj dává jen svým nejmilejším hostům..
Celý penzion obsahoval neskutečnou sbírku nejrůznějších antikvárií, soch, obrazů, keramických nádob, číší, váz, starých almar, komod, taburetů... Na chodbách stály sochy sv. Jana Nepomuckého, Panenky Marie a samozřejmě sv. Floriana, po němž se hotel jmenuje. Vedle nich reprodukce s Havlíčkem Borovským nebo Husem před koncilem. V rozích byla vystavena stará litinová kamna, na která byl pan hoteliér obzvláště hrdý. „To jsou pravé frýdlantky, pane, to je vzácnost“, vykřikoval. „A tohle, to jsem koupil ve frcu za pár korun, pravá majolika, pane, no nekupte to. Krása, co? “ A zase mě táhnul do dalšího pokoje, kde přitom už někdo bydlel, ale jemu to nevadilo a říkal, že bych tady klidně mohl bydlet taky, že je odsud nejlepší výhled na kostel, že toho hosta přestěhuje. Nakonec jsme se domluvili, že si vezmu obyčejný pokoj s reprodukcí Mony Lisy, s terakotovou plastikou ženy vykonávající ranní toaletu a s mahagonovým psacím stolkem. To mi docela stačilo.
To jsou pravý frýdlantky, pane, to je vzácnost.
V roce 1859 se Freudova rodina z Příbora stěhuje, nejdříve na několik měsíců do Lipska, pak definitivně do Vídně. Malému Freudovi jsou tři roky. A přesto jsou tři příborské roky pro Freuda a jeho epochální objevy tak důležité! Právě v prvních třech letech se přece formuje povaha, vznikají traumata, obsese, neurózy. Nuže, rané dětství malého Sigiho (on sám neměl rád, když se mu tak říkalo) bylo v tomto ohledu podnětné a rozhodujícím způsobem se podílelo na tvorbě jeho charakteru: kombinace sebevědomí, ctižádosti, pevnosti a nesmírné vytrvalosti. Hlavní zásluhu na tom měla krásná mladá matka, která prvorozeného syna obklopila láskou a pozorností. Svou šťastnou výbavu zobecnil syn ve svém Životopise těmito univerzálně platnými slovy: „Byl-li někdo nesporným matčiným miláčkem, pak si celý život uchovává onen pocit dobyvatele, onu víru v úspěch, která nezřídka k úspěchu skutečně vede.“
Štěstí měl i na druhého rodiče. Podstatně starší otec (byl v době Sigmundova narození už dědečkem a jeho vnuk se prý ptal, jak má „strýčkovi Sigimu“ říkat) nebyl žádným kafkovským patriarchálním tyranem, nýbrž dobrotivou a smyslem pro humor obdařenou autoritou, na niž se nadaný syn mohl později vždy spolehnout. Také trýznivých antisemitských zážitků byla rodina ušetřena, byť jich Freud později něco poznal, především za prvních studijních let ve Vídni.
Byl-li někdo nesporným matčiným miláčkem....
Vnitřek rodného domu je vkusně udělaný v rámci možností, které nejsou samozřejmě nijak velké, neboť co by se tady asi tak dalo vystavovat? Je možné tam dlouho listovat různými písemnostmi a poslechnout si hlasového průvodce, v němž hlas namluvil Cyril Drozda z Ha-Divadla, můj oblíbený herec (Já si to tedy aspoň myslím, paní průvodkyně to nevěděla a nikde jsem to napsané nenašel). Ocenil jsem Jiránkovy vtipy s freudovskou tematikou a vlastně také přípis prezidenta Klause, který tu byl pravděpodobně na zahájení, což oceňuji a text toho přípisu též („Freud je úžasný“.)
(„Freud je úžasný“)
Před Freudovým rodným domem je měděná plastika slavné vyšetřovací pohovky, kterou měl Freud ve své pracovně ve Vídni a kterou si vzal (pomohli mu špeditéři), když s rodinou odjížděl v roce 1938 před nacisty. Pravá je teď ve Freudově muzeu v Londýně. Tahle je ale taky dobrá, zvláště hezké je, jak si její tvůrci (firma uměleckého pasířství Houska) dali práci s vyrytím ornamentů onoho perského tepichu, co ho Freud používal jako přehoz přes gauč. Pod postelí je nápis Ulehni a rozjímej. Vstaň a konej. Na Freuda se mi to zdá až příliš jednoduché a sportovní. Skoro jako jako sokolské Tužme se! Mně se líbí jiné Freudovy výroky, třeba ten, že "vtip je nesociálnější duchovní výkon, který směřuje k dosažení slasti". To ano, říkám, si když se nějaký vtip snažím mermomocí vymyslet takhle v pátek odpoledne, když píšu svůj sobotní sloupek. Nebo se mi líbí ten tom, že "člověk se z housenky díky lásce mění v motýla". To je pěkné.
Český živel k malému Freudovi „pronikal" skrz jeho chůvu Moniku, ženu zámečníka a pronajímatele Zajíce. Ve Výkladu snů (1900) ji popisuje jako ženu „starou a ošklivou, ale velice chytrou; dle závěrů, k nimž docházím na podkladě svých snů, nezacházela se mnou vždy zrovna láskyplně, a když jsem při výchově k čistotnosti neprojevoval dostatečné pochopení, častovala mě tvrdými slovy.“ Lze předpokládat, že českými. Tomu by odpovídalo i to, že když již jako pětatřicetiletý prováděl sebeanalýzu, byl si schopen spolu s potlačenými dětskými vzpomínkami vybavit i základy češtiny a především - vytanuly mu i první zážitky sexuální povahy. Ne že by byly orientovány k ošklivé chůvě, ta ho však svým strašením peklem vystavila prvnímu vnitřnímu konfliktu: když mu bylo dva a půl roku, pociťoval prý silnou libidinózní vazbu k matce a strach ze zatracení způsobil první reakci neurotické povahy.
Pociťoval prý silnou libidinózní vazbu k matce.
Bohužel česká chůva kradla. V roce 1858, když Freudova matka ležela v šestinedělí s Annou, našly se u ní „třpytivé krejcary, desetníky a hračky“, které patřily malému Schlomovi – Sigmundovi. Ten o tom píše v dopise z roku 1902 svému příteli, doktorovi Wilhelmu Fliessovi, kterému objasňuje začátky své psychoanalytické teorie. Zbožná straka pak dostala trest deseti měsíců ve vězení a Freudovi se pak vracela ve snech jako „inkarnace prehistorického stáří.“ Rozumím-li tomu dobře, musela se tato kriminální epizoda odehrát v době, kdy se Freudovi už z Příbora stěhovali, neboť si lze špatně představit, že by dále bydleli v domě, kde by jejich domácí byla zároveń zlodějkou.
Bohužel česká chůva kradla..
V rodném domě lze zblízka pohlédnout na Freudovu klasicky profesorskou tvář pokrytou pěstěným bílým vousem. Jeho původ je vlastně rovněž příborský. Ve dvou letech malý Sigi spadl ze stoličky ve spižírně, když se snažil dosáhnout na nějakou pochoutku. Spadl tak, že si rozsekl dolní čelist a zůstala mu tam hluboká jizva - tu zakrýval od mládí plnovousem. Čelist mu později způsobí ještě mnohé trápení: napadne ji rakovina, se kterou bude bojovat pětadvacet let. Hluboká příborská jizva, která však byla ku prospěchu osobnosti, zůstala ve Freudově díle po celý život. Ještě jednou z jeho vzpomínek: „Příbor jsme museli opustit a přestěhovat se do velkého města (…) Ve městě jsem se nikdy necítil tak volně.“
Čelist mu později způsobí ještě mnohé trápení.
Někteří životopisci mají za to, že hluboký dojem na Freuda musela učinit i mohutná (falická) věž farního příborského kostela Nanebevzetí Panny Marie, kam ho jeho nepoctivá, ale bigotní chůva Zajícová vodila na mši. Stejně jako ve (vaginální) rozloze chrámové lodi se tu dvouletý Freud podvědomě připravoval na příští epochální objevy hlubin lidské duše. Malá židovská modlitebna, která se nalézala v domě naproti Zajícovu stavení (synagoga v Příboře nebyla) takový zážitek zdaleka neposkytovala. Ostatně Freudovo židovství nebylo nikdy konfesijní povahy, jako přísný racionalista zůstal agnostikem s velmi zdrženlivým vztahem ke všem náboženstvím. Dalo by se říci, že si vytvořil své vlastní.
ve (vaginální) rozloze chrámové lodi se tu dvouletý Sigismund podvědomě připravoval na příští epochální objevy..
Sotva pár kilometrů od Příbora se tyčí další možný maják podvědomí. Mohutně působivá (falická) věž Štramberské Trúby. O tom, jak se tento kamenný falus vtiskl do Freudovy imaginace, můžeme jen spekulovat. On o něm ve svém mohutném díle diskrétně mlčí. Já se k ní snad konečně dostanu příští týden.
Mohutně působivá (falická) věž Štramberské trúby..
