Zvykli jsme si, že k zásadním datům patří vstup do NATO a Evropské unie, ale dodejme jednu věc. V těchto případech šlo o konsenzuální kroky na cestě „zpátky do Evropy“, emočně vyhlašované už na revolučních náměstích – čekalo se jen na splnění přijímacích kritérií.
Rozhodnutí z 26. srpna 1992 bylo jiné – samo stanovilo kritéria pro rozpad Československa po 74 letech jeho existence. Dohodli se na nich lídři české a slovenské reprezentace Václav Klaus a Vladimír Mečiar.
Z dnešního pohledu mohou události roku 1992 působit automaticky – od vyznění voleb přes přijetí slovenské deklarace svrchovanosti, odstoupení federálního prezidenta Václava Havla až po rozpad Československa. Ale nebylo to samočinné. Právě 26. srpna, po jednání ve vile Tugendhat, jsme poprvé slyšeli datum 1. ledna 1993 pro start dvou samostatných států. Kdyby byl tenkrát v módě výraz road map, říkalo by se, že spatřil světlo světa cestovní plán. Teprve toto politické rozhodnutí pak mohl posvětit a legitimizovat parlament.
Ať už tehdy kdokoliv prožíval jakékoliv pocity, to rozhodnutí si zaslouží ocenění. A kdo si stále myslí, že ne, ať si zkusí představit, jak by se dnes o leckterých zdánlivě banálních politických věcech rozhodovalo za permanentního souboje českých a slovenských zájmů.
K dnešnímu konsenzu patří přesvědčení, že vztahy mezi Českem a Slovenskem nikdy nebyly tak dobré jako teď. Říkáme-li toto A, je třeba dodat i B: základní předpoklad pro tyto dobré vztahy byl dohodnut 26. srpna 1992 v brněnské vile Tugendhat. Na tom by se měli shodnout i největší kritici Klause a Mečiara.
