Tam, kde dřív prokazatelně existoval knír a známé znamínko na levé straně pod nosem, byl jen volný vzduch. Též jeho ruce však byly nehmotné, takže pokusy osahat sám sebe, mohly být prováděny jen teoreticky.
Klausovo tělo neexistovalo. Prezidentova mysl však zůstávala zachována a fungující. Po prvním úleku se jeho vědomí začínalo vzpamatovávat. „No tedy, copak toto je? To vypadá, jako by mě někdo vypustil. Někdo mě ve spánku vyfoukl. Ale i po matračce zůstane něco, po mně tady nezůstalo nic, vůbec nic. Jen nějaké chvění vzduchu. Ještě, že jsem už nahrál projev. Ale jak si zapnu televizi? Snad to Livii napadne. Ale to asi těžko, už se léta nedívá, trucuje... A jak vstanu, když nemám nohy? Jak si dojdu na toaletu, jak si zvednu prkénko, když nemám ruce?“ Uvažoval v prvních minutách prezident.
Texty Jiřího Peňáse: |
Výhodou astrálního těla však bylo, že nepociťovalo běžné ranní potřeby. Ani snídat se mu nechtělo. „No ještě že tak, stejně to člověka jen zdržovalo, snídaně je levicová, svačina pravicová, říkal jsem. Nebo je to naopak? Stejně se to pletlo, tím se to vyřešilo,“ uvědomil si výhody nehmotnosti Klaus a chvíli byl spokojený.
Pochyby se však brzy vrátily: „Co tomu ale řekne Hájek, až mě tady nenajde? Jen jestli ten v tom nemá prsty... Tu jeho knížku už asi nedočtu, jak bych obracel stránky? Není to nakonec jeho práce? Že on to přivolal... Okultista jeden, pořád s tím antikristem, apokalypsou, Duchem svatým, beránkem Božím, kterým má prý být jako já, no, pěkné, ale já mu říkal, ať trochu brzdí - a teď se mnou může tak vyvolávat duchy. Budou si mě přivolávat s Jaklem jako médium. Spiritisti jedni.
Ó, velký Klausi, zjev se nám a zprav nás o svých úmyslech. To tedy hošánci žádný takový. Vykašlu se jim na seance, ať si poradí sami, to bylo pořád ne-oteplování, ne-cyklistika, ne-unie, ne-pravdaneláska, ne-Havel – no a teď bude ne-Klaus. Budou si muset zvyknout... Ale stejně, co to je? Jsem snad nějaký duch či plazma? To se asi začnu podobat tomu Havlovi! Ta potupa! Ten pořád mluvil o zduchovnění a spiritualitě – no, a už jsem taky spirituální. Jakési nehmotné cosi nad námi, jak říkal - a teď má letiště. On má aeroport a ze mě je aerosol. Fluidní plyn. Kdybych aspoň světélkoval nebo blikal. Nějaký neon ve tvaru tenisové rakety. Proč jsem na to nemyslel a neřekl Knížákovi? Teď už je asi pozdě. Dají mě nanejvýš do zkumavky a budou mě zkoumat v laboratoři. Čichat ke mně budou...
Parfém Klaus, to by nebylo zas tak špatné. Vůně vlasti a národa, Bobošíková by se tím jistě voněla, Bátora by aspoň nezaváněl, tomu už jsem dlouho chtěl něco doporučit, vůbec ti moji věrní...“ zachmuřila se Klausova mysl.
Při představě jejich pachů jako by prezidenta začalo něco šimrat v nose, který přitom neexistoval. Prezident chtěl kýchnout, prázdnými ústy nabíral vzduch a když pak skutečně kýchnul, rozprsklo se celé nehmotné tělo do prostoru. V podobě miliard molekul se snášelo na českou krajinu, z níž ta vůně jen tak nevyvane.
