Mě přitáhla Stará Goa, bývalé hlavní město Portugalské Indie. Stará Goa, maličký počátek doufané všeindické říše, o jejímž nadějném zakládání pěje Luíz de Camoes v portugalském národním eposu Lusovci. Stará Goa, kam připlouvali misionáři ze všech evropských zemí, aby se odtud rozcházeli do všech asijských zemí, jak o tom psali v dopisech představeným i čeští jezuité (výběr z jejich listů připravil Zdeněk Kalista pod názvem Cesty ve znamení kříže) a jak o tom po staletích píše Jaroslav Durych v románu Služebníci neužiteční.
Stará Goa... z níž zbylo bílé seskupení barokních chrámů uprostřed zelené tropické džungle. V bazilice Bom Jesus, což znamená „Jezulátko“, se tyčí mramorové mauzoleum s ostatky svatého Františka Xaverského, vůdce a patrona misií. Však i na Karlově mostě je jeho socha adorována blaženě obráceným Indem. A když Karlův most – co že je to tady na oltáři za svatého? Ano, další krajan, Jan Nepomucký. Tak až na břeh Indického oceánu to dopracoval, ten náš nejslavnější Čech...
Stará Goa zanechává ovšem Evropana v pocitech dvojznačných. Na jednu stranu chápe dávný sen o šíření křesťanství – na druhou stranu vidí jeho krutě neidylický průběh a ztroskotání. Misie se utopila v násilí a v nesmyslných vnitřních sporech, v nichž se zvláště „vyznamenali“ doboví ratzingeři. Goa měla být velkým začátkem – ale byla i koncem. Dál v hloubi Indie se misie nezdařila. Goa zůstala památkou na sebe samu, památkou velkého pokusu – a velkého selhání. Co zbylo, je právě jen imaginace. A hořké poučení. O čem? K čemu?
