Kéž by bylo možné zahnat nenávist z vlastního srdce, jednou provždy ji odtamtud vyradýrovati! Ona vrací se však znovu a znovu. Jednak pro zlé náklonnosti téhož srdce. A jednak proto, že je na něj tou nenávistí zvenčí znovu a znovu chlístáno. Třeba když člověku – dobře mu tak – přicházejí kolem Velikonoc dopisy plné nenávisti. Zvláště ty, v nichž se sprostoty pojí třeba s výrazy o „Boží lásce“ nebo o „obyčejných pracujících lidech“. Jak vzdorovat přirozené reakci, jež na nenávist reagovala by zase nenávistí a roztáčela její kruh dále? I symbolický akt může být k něčemu: O Veliké noci u Martina ve zdi mačkali jsme papíry se jmény zlých náklonností do kuličky a házeli je v kryptě do rakvičky, ať jsou v ní pohřbeny. Aspoň se o to pokusit: Zahánět nenávist. Tu v sobě samých. Znovu a znovu.
I vzpomněl jsem si zase na Slavomila Hubálka, který pár dní před Velikou nocí odešel. Jak jsme se po řadu let potkávali v různých aktivistických spolcích, učili jsme se od něho mnozí to, co nepřednášel, ale v praxi ukazoval: analyzovat zlo a nenávist v lidské duši, ale nepropadat nenávisti vůči žádné duši. Snad i proto se tolikrát angažoval v občanském odboji. Angažoval se zvláště tam, kde cítil, že jsou někteří mocidržci vedeni ve svém jednání právě nenávistí, uraženou ješitností a pomstou. Dovedl skvěle vysvětlit, někdy i krutě zesměšnit patologii těchto mocidržců (tak, jako se živil „zpovídáním vrahů“) – ale vždy pečlivě odlišoval hřích od hříšníka, nemoc od nemocného. A to je to, o co jde ve Veliké noci. Kéž to vydrží i po ní. Zahánět nenávist! Aspoň trochu…
Kéž by bylo možné zahnat nenávist z vlastního srdce, jednou provždy ji odtamtud vyradýrovati!
