Čtyři kandidáti na Ústavní soud, jež včera hladce schválil Senát, ho budou potřebovat. U jejich předchůdců, jmenovaných Václavem Klausem, se Becketův syndrom projevil učebnicově: odpoutali se tak rychle, že jejich patron u nich prohrál, co mohl.
Neumíme věštit, jak se kandidáti začnou chovat, až nastoupí do nejčestnější právnické funkce v zemi. Nevědí to ani oni sami. V historii už existovali kandidáti považovaní za skvělé – a dnes jejich práce budí rozpaky. Stanislav Balík, podle tehdejších senátorů „nejlepší kandidát, jaký zde stál“, „kvalifikovaný morálně i odborně“, ba „běloskvoucí“, dnes patří mezi soudce s nejhoršími průtahy. Naopak Eliška Wagnerová prošla taktak, jeden výbor o ní hlasoval nerozhodně – a pak se z ní stala nejvýraznější osobnost „druhého“ Ústavního soudu.
Nastupující soudci to mají těžší. Emancipaci urychluje, když člověk odjede z Londýna do Canterbury nebo z Prahy do Brna. Jenže neformálním patronem „třetího“ soudu není Miloš Zeman, ale Pavel Rychetský. Emancipovat se od vlastního předsedy, to bude jejich úkol po příští léta. Tak ať při nich stojí svatý Tomáš Becket.
NĚMEČEK: Čekání na Becketa
Tomáš Becket, anglický světec z 12. století, je oblíbeným příkladem toho, jak člověka mění odpovědnost. Když se někdejší kumpán krále Jindřicha II. stal arcibiskupem z Canterbury, oprostil se od svého patrona – a hájil proti němu právo – do té míry, že ho král dal zavraždit v katedrále. Odtud pojem Becketův syndrom.
