Lidovky.cz

PEŇÁS: Krysař na cestách aneb Hameln bez myší

Názory

  21:00
Město Hameln leží hned / kousek od města Hannoveru / na divoké řece Vezeře, / a o jeho nádheře / dalo by se dost vyprávět.

Faktem je, že v Hamelnu se krysařovi člověk nevyhne. foto: Jiří Peňás

Tak, v čerstvém překladu Jiřího Joska, začíná epická báseň Roberta Browninga (1812 – 1889) The Pied Piper of Hamelin, která samozřejmě pokračuje nikoli vyprávěním o krásách města Hameln, ale vylíčením toho známého příběhu. Faktem je, že v Hamelnu se krysařovi člověk nevyhne, i kdyby se o to snažil. Já se ale nesnažil. Krysí marketing má tohle dolnosaské město zvládnutý dokonale: Krysař - Rattenfänger a jeho hlodavci se ve městě vyskytují v nejrůznějších podobách: viděl jsem asi tři sousoší, kašnu, plno cedulí, desítky suvenýrů, vkusných i horších, myšičky plyšové, plastické, marcipánové, v podobě polštářků, papučů, čepic a bryndáků, kořalku Rattengift (krysí jed), krysí pivo, krysí med, krysí koláčky, v pekařství si můžete koupit preclík ve tvaru potkana, v restauraci vám sice nepředloží krysí pečeni, ale krysí ocásky z vepřového či telecího masa a la stroganoff jsou na jídelníčku všech lepších podniků; Krysařovi je věnována pěkné muzeum a jmenuje se po něm knihovna, restaurace (U krysaře...) sportovní hala, kulturní dům a určitě i několik nočních podniků – pokud tam tedy jsou, protože Hameln je od pohledu spořádané město.

Je to vlastně intuitivní inženýrství bez rýsovacího prkna.

Já jsem se jeho historickou částí procházel večer a ráno, dolnosaské nebe bylo v polovině května zatažené, občas i mírně mžilo, takže bílá barva omítek hrázděných domů splývala s bíle našedlou barvou oblohy a do popředí vystupovaly tmavé linky dřevěných trámů. Vypadalo to jako když se člověk ocitne v nějaké geometrické fantazii, kterou vymyslel poblázněný profesor desktriptivy. Fachwerk, jak se této architektuře, v níž kdysi byla postavena polovina Německa a jejíž hranice zasahují i hluboko do českých a moravsko-slezských zemí, říká, působí jaksi prostě a lidově, ale zároveň je velmi rafinovaná a pracná.

ČTĚTE TAKÉ

:Je to vlastně intuitivní inženýrství bez rýsovacího prkna: konstrukce, zrozená v hlavě těch inteligentních a sveřepých lidí, kteří složitými obrazci ve skladbě těch domů jako by vyjadřovali kus své nejednoduché duše, která má sice ráda pořádek, ale jaksi komplikovaný a nesnadný. Tohle není přece nějaký bezduchý kasárenský styl, který má chaotičtější povaha slovanská ve zvyku Němcům přisuzovat: tohle musely dávat dohromady velmi hravé a velmi vynalézavé, ale i zarputilé palice, které to rády dělaly složitě, ale přitom tak, aby to dělalo dojem.

Tohle není přece nějaký bezduchý kasárenský styl.

Kdysi tak vypadala většina měst v severním Německu, zvláště tady, v Dolním Sasku, ale i v Hesensku, Durynsku, v dolním Porýní... Ve velkých městech však tyto lehce se hroutící domy shořely při náletech za druhé světové války. Ušetřena zůstala spíše menší města, zvláště taková, v nichž nebyla žádná významnější fabrika. Hameln sice byl také bombardován, ale bomby padaly spíš na předměstí a většinu si jich piloti RAF nechali na Hannover, Kassel, Brémy, Hamburg... Ty to dostaly zcela, jejich ulice - mimo jádra, jež byly obnoveny z popela - jsou proto tak nevýrazné, fádní a plné „německé“ nudy: ale ony byly většinou podobné těm ulicím v Hamelnu, v nichž si člověk skutečně připadá jako kostkovaném snu.

Tohle musely dávat dohromady velmi hravé a velmi vynalézavé, ale i zarputilé palice.

Chodil jsme těmi postranními uličkami starého Hamelnu, oceňoval zachovalost a pečlivou opečovávanost těch stavení. Trámy byly nabarvené, některé mírně ozdobené, čím blíže ke středu města, tím byly rafinovanější a okázalejší. Na některých jsem se snažil přečíst nápisy. Ty byly dvojí typu: zbožné a praktické. První se obracely k Bohu a Ježíši Kristu a všem svatým pomocníků, jež byli žádáni, aby chránili tento dům – před požárem, před vodou, před neštěstím. Ty druhé prostě oznamovaly, kdo tam bydlí a ke komu má přijít pošťák.

Ty byly dvojí typu: zbožné a praktické.

Ten pošťák by ovšem musel přijít před čtyřmi sty nebo třemi sty léty: domy pocházejí ze 16. nebo 17. století, obyvatelé, jejichž jména tam lze dosud číst, zažili prosperitu města, které byla sto padesát let členem mocné Hansy, ale jejich potomci pak i úpadek, který celému severnímu Německu přinesla třicetiletá válka. Rány z ní byly tak hluboké, že města jako Hameln, strnula na celá staletí, nerozvíjela se a už se příliš neproměňovala. Díky tomu však zůstala zachována jejich malebnost a historičnost. Renesance, která právě tady, v této oblasti Dolního Saska vyrašila ve zvláštní, především městský styl, který se v kunsthistorii jmenuje Vezerská renesance (Weserrenaisance), tu mohla zůstat a člověk může zblízka zírat její zdobnost, rafinovanost a okázalost, která se ovšem projevuje především v pracných a jemných detailech.

Renesance, která právě tady, v této oblasti Dolního Saska vyrašila ve zvláštní, především městský styl.

Ten asi nejkrásnější dům v Hamelnu se jmenuje Rattenfängerhaus, tedy Krysařův dům. Postaven byl na samém začátku 17. století (1603/04) a s Krysařem má asi málo co společného; to jméno dostal, když už košatila ona báchorka, která město činila známým a prvními turisty vyhledávaným, tedy na začátku novověku. Podél domu, ve kterém je dnes luxusní restaurace, vede totiž ulička, kterou udajně vedl Krysař svůj dětský průvod z města. Na památku té události se jmenuje Bungelosenstraße , což by se asi dalo přeložit jako ulička „bez bubnování“, ulička, která má zůstat pietně tichá... Neměl jsem přitom pocit, že by to tiché a klidné město trpělo právě přemírou hluku.

Ten asi nejkrásnější dům v Hamelnu se jmenuje Rattenfängerhaus, tedy Krysařův dům.

Tomu Krysaři se tedy nevyhnu... Roku 1248 – podle později dotvořené a třeba bratry Grimmy přijaté pověsti mělo to být 24. června, na den sv. Jana Křtitele - se v Hamelnu objevil, štíhlý, zasmušilý, ale pestře oblečený muž. Když se ho mladá žena jménem Agnes zeptala, jak jmenuje, odvětil: „Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“ Tím ovšem otevírá svůj chef d´ouvre Viktor Dyk, o němž tu bohužel asi málo vědí: v místním muzeu je vystavena různá krysařská literatura, ale Dyka jsem tam hledal marně. Zato tam mají knížku o Hamelnu, která se jmenuje Eine Stadt, die aus der Phantasie lebt - Město, které žije z fantazie, kterou napsal, hádejte, kdo: Pavel Kohout - je z roku 1984, myslím, že česky nevyšla. Velmi by mě zajímalo, jak by se Dykova jemná symbolistní novela, kterou prostupuje zvláštní smutek a vážnost, líbila na místě činu... Je krásná, hluboká, ale chybí v ní, myslím, to nejpřitažlivější a nejvíce děsící jádro původní pověsti. Nikoli myši, ale děti...

Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Krysy vlastně přišly do báje až potom, až když vznikalo jakési fabulační zdůvodnění zprávy, která o nich původně vůbec nevěděla. První zmínka o podivném vytáhlém muži pochází z Lüneburského rukopisu z poloviny 15. století a píše se v ní toto: Anno 1284 am dage Johannis et Pauli war der 26. junii / Dorch einen piper mit allerlei farve bekledet / gewesen CXXX kinder verledet binnen Hamelen gebo[re]n, to calvarie bi den koppen verloren: : Léta páně 1284, na den (svatého) Jana a Pavla bylo 26. června jistým pištcem, oblečeným ve všech barvách / bylo odvedeno 130 dětí pocházejících z Hameln / (a) ztratili se u kalvárie poblíž kopců.

 O myších nejprve tedy ani slovo. Hned ta tajemná a asi hrozivá zpráva o zmizení sto třiceti dětí, o jakémsi pochoďáku do neznáma, jenž nabízí řadu výkladů, pochopitelně, čím drastičtějších, tím více jitřících fantazii. Nějaký šílence, svůdce, deviant, sadista... Nebo třeba mág, kouzelník, vůdce dětské sekty? Je v tom vzpomínka na mor, křížovou výpravu dětí, masovou vraždů? Nějaká předehra toho, co Němci jednou, za mnoho a mnoho let a v mnohem strašlivějším rozsahu, provedou jiným dětem, což jim vtiskne do duše nesmazatelný stín, který tam již přitom dávno jaksi byl?

Nějaké předehra toho, co Němci jednou, za mnoho a mnoho let, provedou jiným dětem.

Mimochodem, tady v tom krásném města byla za nacismu jedna z obávaných věznic. Několik set obětí násilí tu nalezlo smrt, mnoho jich zemřelo při pochodu smrti, který odsud vyšel v dubnu 1945. A na stejném místě, ve stejné věznici, byly po rozsudku britského vojenského tribunálu v prosinci 1945 popraveny tři ěmecké dozorkyně z koncentračních táborů: nejstrašnější z nich, dvaadvacetiletá Irma Grese, která nosila v Bergen-Belsenu bič potažený pryží, aby se z něj mohla lehce smýt krev, se prý do poslední chvíle smála a když jí anglický kat nasazoval obrátku, volala „rychleji, rychleji!“.

Pravděpodobné racionální jádro sporé pověsti může být v tom, že šlo o jednu z epizod německé kolonizace.

Děti prostě zmizely. Když potom pověst začala košatit, doplnilo se, že se mělo tak stát v nedalekém kopci jménem Koppelberg, v němž se měla otevřít jáma či snad štola, jež děti pohltila i s pištcem. Jediný chlapeček, který napadal na nohu, se zachránil a o všem potom ve městě vykládal.

Pravděpodobné racionalní jádro sporé pověsti může být v tom, že šlo o jednu z epizod německé kolonizace, kdy mladí lidé, vedeni lokátorem, tedy „krysařem“, odcházeli na východ, do pustin a lesů, do míst málo obydlených, odkud se již nikdy nevrátili domů, kde žili v poměrech neporovnatelně civilizovanějších a bohatších. Doma zůstali jejich rodiče, staří lidé, matky a otcové, kteří o svých dětech už nikdy neslyšeli a třeba si jejich odchod, touhu začít jinde a postavit se na vlastní nohy nedovedli vyložit jinak než jako své selhání a svou chybu. Proto později ta pověst o krysách a lakotě měšťanů hamelnských.

Doma zůstali jejich rodiče, staří lidé, matky a otcové, kteří o svých dětech už nikdy neslyšel.

S příběhem je spojena hypotéza, že pochod dětí (puberťáků a adolescentů) z Hameln do neznáma vedl na Moravu, kde nedaleko Vyškova existovala ve středověku osada Hamlíkov - Hämlingen, dávno už zaniklá – a to mnoho let před tím, než byli vyškovští Němci definitivně vyhnáni. Tuto hypotézu podporuje argument, že se nalézala na panství mocného olomouckého biskupa Bruna ze Šaumburka, pravé ruky krále Přemysla Otakara II., velkého kolonizátora českých a moravských pustin. Bruno zemřel sice roku 1281, tedy tři roky před Krysařovým (údajným) exodem, ale důležitější je, že pocházel, snad se tam i narodil, ze Schaumburgu, hradu, který leží nedaleko od Hamelnu. Lze tedy předpokládat, že k osídlení dalekých hvozdů na východě lákal krajany, třeba i děti z Hamelnu, kteří se tu usadili a žili pak v mnoha generacích dalších sedm set let.

To už dávno ale nevěděli, odkud vlastně kdysi dávno přišli.

Za těch sedm set let pak však byli znovu sebráni do průvodu nebo naloženi na korbu či do vagónů a způsobem modernějším, rychlejším, ale ne tak magickým, vyvezeni zpět země, z níž je před sedmi sty léty vyvedla krysařova píšťalka. To už dávno ale nevěděli, odkud vlastně kdysi dávno přišli, jen sem tam nějaký rudiment v jejich jazyce, kroji, zvyklostech, zasuté paměti mohl něco naznačovat.

Který zněl tak podmanivě, že mu nešlo odolat.

Lze si ale také představit, že potomci některých těch chlapců a dívek se rozptýlili do moravského lidu a někteří se počeštili či pomoravštili a jejich dávní potomci žijí třeba někde na Hané, kde mám kořeny koneckonců i já sám.

A tak jsem si představoval, když jsem chodil po tom krásném, tichém a útulném městě, že třeba i můj dávný a dávný předek, jehož germánství bylo již dávno rozředěno a ztlumeno mnoha a mnoha jinými pokoleními, pocházel tady z toho města na břehu ryze německé řeky Vezery a jednoho dne zaslechl tón jakési píšťaly, který zněl tak podmanivě, že mu nešlo odolat.

(Cesta se uskutečnila s pomocí Deutsche Zentrale für Tourismus. Příště Brémy.)

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.