Při sestavování vlád se museli zpravidla dohadovat s koaličními partnery a uspokojovat různé frakce ve svých stranách. A taky brát ohled na většinové mínění – těch figur, jejichž jmenování představovalo vykalkulované vypláznutí jazyka na nějakou společenskou skupinu, nebylo zas tolik. I úřednické vlády měly politické mantinely.
Má to tak být – ty různé frakce v ideálním případě reprezentují nějaké reálné politické zájmy; stát nekončí s jedním volebním obdobím, takže politik musí zacházet se soupeřem, který je dole, tak, aby s ním mohl mluvit, až bude třeba někdy zas nahoře.
ČTĚTE TAKÉ: |
Včera jmenovaná vláda je tou nejméně spoutanou v dějinách ČR. Je výslednicí politických zájmů Miloše Zemana, neomezovaných ničím a nikým. Ani vlastní předchozí rétorikou – viz ministr financí, který předsedal "největšímu tunelu v českých ekonomických dějinách".
Ani obecnými standardy a veřejným míněním – dovedete si představit, že by teď kterákoli parlamentní strana nominovala na ministra člověka obdarovaného Romanem Janouškem? To je skutečně vláda nového typu.
