Nebylo za normalizace všechno zase až tak špatně, že, soudružko Semelová. Než začala projekce, volám Ivetě Bartošové, jestli je v pořádku, a teprve pak jsem se mohl v klidu oddat jiným zážitkům. Po úspěšném uvedení v Karlových Varech se promítala novinka Alice Nellis Revival, jež má ve čtvrtek celostátní premiéru.
Napřed náležitě stupidní konferenciér zpovídal hereckou delegaci. Už to ve mně vyvolalo značné podezření. Jakmile vám umělci říkají, jaká byla při natáčení skvělá dělná atmosféra, skeptika napadne, že se nejspíš spolu všichni pěkně zlískali a v relativní střízlivosti si pak vydělali na složenky.
ČTĚTE TAKÉ: |
Nebudu otálet. Revival je film neskutečně špatný, zdlouhavý a falešnější než sto Topolánků. V nejvypečenějších místech překonává slavný díl Mimikry z Třiceti případů majora Zemana. (Zlatá malina pro Zuzanu Bydžovskou!). Vzkříšení prý kdysi slavné kapely Smoke (proč, to nikdo netuší) po čtyřiceti letech by mohlo být zajímavé, kdyby autor námětu a producent Rudolf Bierman, natož režírující scenáristka Alice Nellis, cokoli věděli o rockové muzice a měli vkus, cit a pochopení pro křehká témata stárnutí, nemoci a smrti. Místo toho však nabízejí příběh trapných stařešinů, kteří se marně pokoušejí oživit bývalou popularitu. Vědí vůbec, kolik je Micku Jaggerovi?
Buď věříte přibližným reáliím, nebo můžete snít v pohádkovém království svévole. Nellis právě v tom totálně selhala, když vsadila na talentem pramálo obdařeného Jana Ponocného, který napsal tuctový vinárenský doprovod, jemuž se zde absurdně říká „disidentský rock“. Proboha, což nikdy neslyšela Plastiky nebo Dégéčka? S čím tu koketuje?
Kvůli takové imitaci že by postarší dámy z publika náhle vrhaly kalhotky na pódium, jak předvádí jedna z nejtrapnějších scén v dějinách českého filmu? Tihle důchodci ze Smoke že by vyprodali kultovní klub SaSaZu? Aby byla řachanda, Ponocný navíc předvádí slepého bubeníka. Když k tomu někdo řekne občas „p..a“, kino musí lehnout. Jenom houšť. Tohle že spáchala kdysi slibná režisérka Ene bene a Výletu? Smutek.
S ničím, natož s dírami v charakteristice postav (copak dělaly celá léta za normalizace?), si cyničtí tvůrci hlavu nelámali. O hereckých výkonech pomlčím, s výjimkou Richarda Genzera, který trefil slizkého manažera Holubce na komoru. Největším zklamáním je pro mne ovšem účast vynikajícího divadelního režiséra Miroslava Krobota, který po několika zdařilých kreacích před kamerou podlehl mylnému dojmu, že si s pokerovou tváří vystačí do konce života.
Jak se naši noblesní kritici odvrátili od doživotního kýčaře Trošky s jeho Babovřeskami, tak se zřejmě ze zoufalství přimykají k téhle chladně vykalkulované šaškárně. Říkejme jí pro změnu Dědkovřesky.
