I já jsem se s ní naučil žít a povídat si s ní. Profesor Alexandr Stich takhle kdysi žil a povídal si s pavoukem, který mu hustě oplétal obrázek nad postelí na jeho chalupě v Žinkovech. Hleděl jsem na ropuchu a nechával vynořovat literární asociace.
Ropucha v rajčatech... Jako ta šlépěj ve sněhu, co se tajemně objevila v Čapkových Božích mukách. Nebo jako ta šlépěj v okně, co se podobně tajemně objevila v Brně v tom bytě, kde se konaly sedánky disidentů, a podle které pak byla pojmenována samizdatová edice. Nebo ropucha „naruby“ evokuje Rosničku, knížečku Jakuba Demla, která se objevila - věru jako ta zvěstovatelka - před započetím řady Šlépějí. Nebo pak rovnou Kuře v hodinkách, což zase souvisí s Kainarem. Kaine, kde je tvůj bratr? Už mě štvala, jednoho dne jsem ropuchu opatrně vynesl pryč.
Vyprávěl jsem o té ropuše přítelkyni profesorce, která přijela na letní vizitaci mého tuscula. Podivila se. Ne zjevení ropuchy, ale jak velmi jsem ropuchu podcenil. Taková léta se zabýváš starými kulturami, pravila, a nevíš, že když se dějí takovéhle divné věci, nebesa tím právě tobě chtějí něco říci?- Nojo, ale co? lámal jsem si hlavu. Žádné moudro mi ne a ne a neplynulo. Proč musím vždycky skončit nějakým moudrem? Nesmím snad říci, že nevím a nechápu? Šel jsem se zase podívat do exskleníku. Na zemi mezi rajčaty ležela mrtvá hrdlička.
