Prvním pilířem bývá rychlá výpověď bez udání důvodu, třeba v Dánsku na hodinu. Druhým vysoká podpora v nezaměstnanosti mezi 70 a 90 procenty původního platu.
Třetím je pravidlo: ani den nečinně doma. Nezaměstnaní se buď musí začít něco učit (na severu to většinou nejsou nesmyslné rekvalifikační kurzy na manažery cestovního ruchu nebo rovných příležitostí), nebo nastoupit na veřejně prospěšné práce.
To snižuje největší společenská rizika. Firmy se nebojí přijímat lidi, protože vědí, že je mohou rychle a levně bez mnoha měsíců odstupného propustit, když bude zle. A tlak na aktivitu snižuje riziko osobnostního rozkladu.
Unás bylo zvykem přemýšlet o veřejných pracích pejorativně. Stigma dorazil loni Ústavní soud, když je prohlásil za protiústavní. Sami jsme si zbytečně znechutili dobrou věc tím, že lidé nebyli do práce ničím motivováni. Ten, kdo si jen vzal podporu a zůstal doma, bral stejně jako ten, kdo byl vyzván, aby ve městě pomohl.
Dělat zadarmo je demoralizující. A otrávení lidé bez motivace nejsou pomocí, ale zátěží. Když najednou úřady práce napadlo, že se pokusí dát z různých zdrojů (obce, stát, eurofondy) peníze na platy těch, kdo pomáhají, hlásí se jim stovky nezaměstnaných i firmy, které mají o jejich práci zájem. Zdánlivě složité věci často vyřeší úvaha, že všechno, co děláme, musí mít nějaký smysl.
