Jedna ta hospoda se jmenovala Schwaderbach Hof. Do ní si v podvečer 12. září 1938 přišli místní poslechnout projev svého vůdce. Hitler řečnil v Norimberku a byla to ta slavná řeč, kde sudetským Němcům slíbil, že nejsou sami, že za nimi stojí Říše a on, který je nenechá terorizovat Čechy a Benešem.
Mnichovská dohodaMnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938). Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu. |
Už během projevu nejspíše ženy v dirndlech brečely a muži vzrušeně dýchali a když projev skončil, tak ti pitomci vyšli z té hospody, zapálili pochodně a dali se na pochod k blízké celnici, kde byla česká posádka, která ji raději vyklidila a stáhla se na blízkou Stříbrnou – Silberbach. Události gradovaly druhý den, 13. září, kdy na Bublavu, která byla celá v rukou henleinovců, napochodoval četnický oddíl, asi dvanáct mužů, kteří přišli k obsazené četnické stanici.
Když velitel četníků dal rozkaz, aby se Němci rozešli a odevzdali zbraně, henleinovci prý začali pálit. Na místě zůstali mrtví tři Češi, velitel František Novák a strážmistři Josef Brčák a Josef Farber. Dnes je tam malý pomníček s těmi jmény.
Druhý den bylo vyhlášeno na kraslickém okrese stanné právo a vjelo sem české vojsko s pěti tanky. Polovina německých mužů přešla na saskou stranu, kde čekala až do Mnichova, kdy se ti blbci, na jejichž rukou už byla krev, triumfálně vrátili do „osvobozené vlasti“. V té budou jejich rody, které to tu po staletí vydřely a zvelebily, žít už jen šest let. Ty roky jim přinesou jen bolest a zmar, mnohým smrt na frontě nebo ztrátu nejbližších.
Jejich osudová pitomost, která přitom nebyla delší než těch několik pomatených let, v nichž se spojila touha po spravedlnosti, kterou oni ať právem, či nikoli v republice postrádali, s pudovou a těžko omluvitelnou touhou patřit k pokrevnímu kmenu, byla krutě zaplacena. Přičemž ani mstitel nemůže říct, že mu jeho msta přinesla něco dobrého. Tím mstitelem jsme byli my, Češi.
