Otázka, zda řidiči platí moc, nebo málo, není triviální, záleží na tom, zda cílem je maximalizovat výnos z pokut, nebo zamezit rizikovému chování na silnicích, a to není totéž. Je to úkol pro dopravní psychology, ti snad vědí, jestli většina řidičů po třetím a dalším „vyblejsknutí“ raději sundá nohu z plynu, anebo bude platit jaksi mimochodem a zdali u řidičů platí, že častá krůpěj i kámen proráží.
Zostření sankcí by kromě vyššího příjmu pro obecní kasu znamenalo i vyšší riziko, že celý systém někdo podrobí právnímu testu, což sice není nic v principu špatného, ale může to v posledku znamenat, že opět vznikne hromadně využívaný postup, jak se pokutám vyhnout, a obce budou zase čekat na nějaké to zdokonalení zákona.
Silniční provoz je v Česku pojímán trochu jako válka mezi represivními složkami a řidičstvem, které se do značné míry chová proti svým bytostným zájmům, tedy nerozumně. Ačkoli tu například pořádky na německých silnicích leckdo velebí, k přizpůsobení se normám, které panují za čárou, se nikdo dobrovolně nemá.
Představu, že lepší kultury silničního provozu lze dosíci drakonickými tresty, už nikdo nezastává, a tak lze doufat, že „malé“ pokuty nevzrostou nad únosnou mez a „účastníci“ budou na provoz nahlížet jako na způsob, jak se bezpečně přemístit.
