Skutečně, sotva vyšel z domku v podhradí a podíval se trochu nahoru, uviděl hrad.
Kdyby teď, sotva by vyšel z toho baráku, ve kterém má pamětní síň, ale postel mu tam zůstala, zvednul hlavu, viděl by tam též sochu nesympatického chlapa, kterého by bylo možné odhadnout jako arogantního blbce. Jeho tvář nese rysy jako by gottwaldovské, s nímž pravda měl Hašek společný alkoholismus a jisté peripetie životní a politické, což ale není dostatečný důvod, aby byl zvěčňován jako komunistický funkcionář okresního formátu.
Jeho tvář nese rysy jako by gottwaldovské.
No, na Lipnici (nebo v Lipnici?) má Hašek pomník ještě jeden, směrem ke hřbitovu, což je hned kousek – na Lipnici měl vše opravdu na jednom místě, dům, hospodu, hrad, hřbitov, takže se mohl přemisťovat v papučích, na lehko a málo upraven, jak to rád činil po návratu z Ruska v Praze na Žižkově, než odjel – koncem srpna 1921 – sem: i když spíš než o odjezdu, by se dalo mluvit o útěku, prostě se jednoho dne s kamarádem, malířem Panuškou z Prahy ztratil a už zůstal na Lipnici...
Ta druhá lipnická socha je o trochu lepší, Hašek tam má přece jen nějaký normální výraz, jenže tam sedí kdovíproč na nějakém lesklém kameni nebo snad velikánském prvoku či měňavce nebo snad přímo na skluzavce a je téměř jisté, že v takovém posedu by chlap, který mohl vážit klidně k metráku, nevydržel ani pár vteřin a hned by sklouzl a svalil se na zem. Je ještě lipnický pomník třetí, před půl rokem odhalili někde pod Lipnicí pomník v podobě žulové rozřezané hlavy, která spadla z trupu pomstychtivého a nasupeného obra.
K ní jsem však nedošel, neboť můj čas na Lipnici byl krátký. Dodám, že nejlepší Haškův pomník je od Karla Nepraše na Žižkově: je jezdecký, ovšem bez jezdce a trup koně tvoří pípa a nálevní pult, na nějž lze postavit půllitr.
Ta druhá lipnická socha je o trochu lepší.
Takže, když si tehdy Hašek chtěl něco přečíst o historii hradu, poslal si prý pro brožuru do místního papírnictví. Je totiž možné, že na tom hradě se za jeho doby neprovádělo a tedy neměli tam ani brožury, neboť 16. září 1869 hrad, tehdy už polopustý, byly tam jen kanceláře správy trauttmansdorffského panství, celý vyhořel a stal se onou zříceninou. Čtyřicet let si pak obyvatelstvo z celého okolí odnášelo z rozvalin stavební materiál, takže hodně domů ve vesnici je postaveno z hradu – ale to je časté.
Opravovat se začalo v roce 1913, takže se to moc nestihlo, a v roce 1924 koupil hrad za dvě stě korun Spolek českých turistů, kterému ho sebral v roce 1953 stát. V onom roce 1924 obýval Hašek už rok místní hřbitov, kde mu, aspoň tak se to píše, vyhradili místo poněkud v ústraní, neboť nevládla jistota pokud jde o jeho vztahy s církví, ale já myslím, že tam leží docela hezky a má pěkný výhled na ten hrad. Hezčí než měl z toho domku.
A má pěkný výhled na ten hrad.
Tu brožuru mu přinesl do hospody u Invaldů místní obchodník a současně varhaník Niederle František. Asi se chtěl s Haškem seznámit. Hospoda patřila hospodskému Alexandru Invaldovi, který Haška, když tehdy s Panuškou v noci 25. srpna 1921 po celodenním tahu ze Světlé nad Sázovou od hospody hospodě dorazili, ubytoval. Hašek pak zůstal jeho nájemníkem několik měsíců, než se přestěhoval do onoho domku č. 185.
To už za ním na Lipnici přijela z Prahy Šura, ona Ruska, již si přivezl ze Sibiře, a před níž pravděpodobně prchnul z Prahy. Její zvláštní osud by stály za román či něco takového: pologramotná žena, kterou jakýsi cizinec, jenž budil dojem spořádaného muže, dokonce abstinenta, odveze do daleké zvláštní země v Evropě, tam ho zná půlka Prahy, on začne chlastat a toulat se s kamarády, nakonec uteče někam na hrad, něco si tam píše a dál přitom pije. A pak, je mu pouhých čtyřicet, si umře!
A po nějaké době této ženě, které zřejmě nikdy nedošlo, s kým ji to spojil osud, začnou chodit docela slušné honoráře za knihu, kterou ona nikdy nečetla a kdyby náhodou, těžko by jí nemohla rozumět. Tak si tam pár let dál v tom domku žila v docela slušných poměrech, obecným lidem spíše neoblíbená Ruska (jednou ji prý místní ženy zlynčovaly), něco jako kuriozita a atrakce, na kterou se zašli podívat návštěvníci hradu.
Šura čila Alexandra Lvovová (někdy se taky píše Lvová, Hašek ji představoval asi s ironií jako kněžna Lvovová) se pak ještě jednou provdala, v roce 1928 se odstěhovala do Roztok u Prahy, bylo to nejspíš ale dosti nešťastné a nerovné manželství, mladší muž, rovněž Rus, jenž za její peníze vystudoval medicínu, ji asi týral, v roce 1942 se rozvedli, ona se pak různě protloukala (přitom pořád byla nejspíše dědičkou Haškových autorských práv), zemřela v roce 1965 v Ústí nad Labem, kde je na Střekově pohřbena.
Hašek pak zůstal jeho nájemníkem několik měsíců, než se přestěhoval do onoho domku č. 185.
Hostinec u Invaldů se jmenuje U České koruny (on se tak jmenoval nejspíš i za pana Invalda) a je součástí takové jakési turisticko-haškovské lokality, jak kdosi vedle mě řekl: místa, kde se scházejí blbci a pijí pivo.
Já jsem s tímto názorem úplně nesouhlasil, ale příliš jsem se současnou podobou haškovského kultu konfrontován býti nechtěl. Předsudečný názor na Lipnici byl však po kratším seznámím se s místem opraven, přičemž největší podíl na tom má lipnický hrad. Ten je monumentální a pohled z něj do horácké krajiny, do Ždárských vrchů či opačným směrem do Železných hor, je úžasný.
Navíc byl takový ten podařený raně podzimní den, ještě zbytky barev léta, ale už i podzimní vichry dující krajem a opírající se o zdivo starodávného hradu.
Navíc byl takový ten podařený raně podzimní den.
Mé poučování se tentokrát týkalo výstupků na stěnách hradu, v němž i poučovaný lehce odhalil kadibudku, k čemuž já jsem jen dodal, že odborný název jest prevét, z čehož máme prevíta.
Mé poučování se tentokrát týkalo výstupků na stěnách hradu.
Když tedy onen obchodník a varhaník Niederle, člen strany národně demokratické, donesl Haškovi brožuru o hradu, sedl si k jeho stolu. Více než o hradě, se však bavili o politice, jak bude vyjeveno za chvíli.
Kdyby byla řeč o hradě, nejspíš by nevynechali epizodu o tom, jak tady na Lipnici de facto začala česká reformace, protestatismus a česká konfese a čeští bratři a tak dále.
Protože tady, v lipnické hradní kapli byli na jaře 1417 vysvěceni první kališničtí kněží, což nebylo nic jednoduchého, ba bylo to velmi složité, neboť nad zemí byl vyhlášen arcibiskupský interdikt a nemohli být svěceni noví kněží, kteří by podávali pod obojí, jak se to v zemi rychle šířilo. Proto majitel hradu, pan Čeněk z Vartenberka, nejvyšší purkrabí a de facto nejmocnější muž v zemi, a v té době právě horlivý stoupence kalicha, nechal zajmout pražského světícího biskupa Heřmana z Mindelsheimu, odvezl ho sem na Lipnici, v kapli sv. Vavřince na hradě ho donutil vysvětit několik husitských kněží.
Tím se de facto česká utrakvistická církev odtrhla od Říma a šla svou trnitou cestou. Nebohý Mikuláš z Mindelsheimu, který ty heretiky pod nátlakem vysvětil, se vděku nedočkal, dva roky na to vytažen rozběsnými tábority z úkrytu na rožmberském hradě Příběnice, nejdřív byl kamenován a pak utopen v Lužnici. Nebyl to v těch revolučních dobách žádný med být mnohoobročníkem a vysokým církevním hodnostářem. O tom ale asi u Invaldů řeč nebyla.
Protože tady, v lipnické hradní kapli byli na jaře 1417 vysvěceni první kališničtí kněží.
Ta kaple je rozdělená na barokní a gotickou část, krásnější je samozřejmě ta gotická. Pochází už z časů Jindřicha z Lipé, který vlastnil tento hrad od roku 1319, když přemístil svá dominia ze Žitavska sem, na pomezí Čech a Moravy – viz blog Ojvín. Nejvyšší purkrabí Jindřich z Lipé tady velkoryse pokračoval ve stavbě, kterou o sto let dříve započali Lichtenburkové.
Hradu od 14. století dominovala obrovská lichoběžná obytná věž – donjon - s ochozem a věžovitou bránou, kterou se do hradu vstupuje doposud. Když to člověk udělá, otevře se před ním složitá a členitá struktura nádvoří, za nímž jsou naskládány impozantní ruiny paláců z různých dob, od rané gotiky po renesanci (Trčkovský palác) po baroko (Thurnovský palác).
Dojem je překvapivě silný a důstojný, něco jako soustava kyklopských staveb, těžký bod v krajině uprostřed království, torzo věkovitosti, tíha kamene a neforemnost dějin. Návštěvníkovi se dostane rozumný dějepisný úvod od mladého muže, jenž působí tak, že o věci něco opravdu ví, a pak může sám prolézat sály a haly a pohlížet z ochozů do krajiny. Do nosu mu zaletí vůně rožnícího se prasete, jenž komusi nedává pokoj a stále mu odvádí pozornost k myšlenkám nižšího řádu.
Ten kdosi se pak jde těch lidí, kteří obstarávají na rožni napíchlé prase, ptát na podrobnosti, dozví se, že se polévá černým pivem, aby kůže zkaramelizovala, načež ty muže, kteří o takovou informaci možná ani nestojí, poučí, že v Gaskoňsku se vůl na rožni polévá koňakem.
Do nosu mu zaletí vůně rožnícího se prasete.
Hovor Niederleho s Haškem se pak vyvinul jiným směrem, než k hradu nad hospodou. Hospodský Invald vzpomíná, že Niederle s Haškem se pohádali o Lenina a Trockého, o nichž Niederle jako rozumný člověk nesmýšlel nejlépe.
Hašek místo toho, aby se věnoval hradní brožuře, začal se s Niederlem hádat a nakonec mu vrazil facku. V hospodě se rozhostilo mlčení. Invald to Haškovi vyčítal: „To ti, Jardo, neodpustím, to jsi neměl spáchat. On to nemyslel tak zle, a pak je o mnoho starší. Víc ti nenaleju.“ – Tato hrozba zřejmě na Haška, jako na každého alkoholika, zapůsobila, takže Hašek začal teatrálně chodit po lokále.
Chytal se za hlavu a lamentoval: „To jsme neměl dělat, já tu facku neměl Niederlemu dávat.“ A šel za Niederlem a vybízel ho, ať mu ji vrátí. Niederle se k tomu neměl, neboť mu to asi bylo trapné. Hašek dál naléhal, ba hrozil, že v tom případě dostane další. Situaci vyřešil hospodský Invald, který, dle svého líčení, vzal ruku Niederleho a jako by jí Haška uhodil. Ten si oddechl: „Tak a teď jsme vyrovnaný.“ No, taková příhoda, mysleli jste si, že bude lepší, ale bohužel...
V hospodě se rozhostilo mlčení.
Jak to dopadlo s tou brožurou o hradu Lipnice, zda si ji Hašek odnesl a zda ji četl známo není. Ale asi ano, Hašek konzumoval obrovské množství všemožné četby, nikoli však umělecké, to byla pro něj ztráta času, on četl kvůli faktům, které si dokonale zapamatoval a pak je používal ve svém psaní. V tom mu docela rozumím.
Letos v lednu uplynulo devadesát let od Haškovy smrti. Sepsal jsem tehdy takový článek, který vyšel 2. ledna 2013 v tištěných Lidových novinách. Snad nebude vadit, když ho sem zavěsím.
Podíl revoluce na vzniku Švejka
Když pak vynášeli Haškovo tělo z umrlčího pokoje v lipnickém domku, museli rakev spouštět oknem. Spisovatelovo ještě ani ne čtyřicetileté tělo, jemuž kolabovaly orgány jeden za druhým, bylo opuchlé, vážilo přes sto kilo, takže truhlář musel vyrobit nezvykle širokou rakev. Tak to popisuje Radko Pytlík ve své klasické biografii Toulavé house, která – přežijeme-li při čtení všechnu dobovou rétoriku –, mohla už za komunismu sloužit jako solidní průvodce Haškovým životem. Bolševická kariéra Jaroslava Haška je asi nejkurióznější kotrmelec moderního českého literáta – a hned jednoho z největších. Chronický alkoholik (a možná tajný homosexuál), génius improvizace a naprostý cynik, jemuž není nic svaté a pro něhož není špatný žádný prostředek, jímž by mohl zesměšnit a napadnout autoritu, se ve víru dějin obrátí a pokorně slouží autoritě nové, ještě sice nezakotvené, ale již dávající tušit, že bude mnohem krutější a nesmlouvavější než ta, z níž si s kumpány dělal legraci. Nad touto hádankou si lámal hlavu každý, kdo se Haškem trochu zabýval, a záhadou zůstane Haškova „konverze“ i dál. Jeden plod této proměny je však nesporný – velkolepé torzo románového Švejka. Všechno je v té době vážné, protože komickými se dějiny začnou jevit až s odstupem času. Ve službách revoluce Hašek dělá vše pro to, aby mu uniforma historické odpovědnosti seděla. Nejproslulejším znakem jeho proměny je ale jeho abstinence. Lze věřit řadě svědectví, že Hašek v Rusku nepil, což nebyla dietní perioda, ale fundamentální životní změna. Haškovo psaní bylo totiž spojeno vždy s alkoholem. Pití sice ničilo jeho tělo a rozkládalo jeho osobní život, ale bylo předpokladem jeho tvůrčí spontánnosti a kreativity. Hašek většinou nepsal opilý, ale opít se potřeboval jako kompenzaci napětí, které psaní přináší. Alkohol byl navíc amalgámem jeho bohemské družiny, způsobem života, v němž nebylo místo pro patos a vážnost. Dle „pokrokové“ verze se rudý komisař Gášek vrátil do Československa, aby se tu zapojil do komunistické revoluce, která se však v té chvíli již nekonala. Zklamaný Hašek se pak dal znovu na pití a rozčarovaný, vysílený a zatrpklý dožil v Lipnici, kde psal své životní dílo – snad s úmyslem dovést je až ke Švejkovu zapojení do revoluce, kdyby mu smrt dřív nevyrvala pero z ruky. Tak to prorokoval Julius Fučík a po něm ve větších či menších obměnách celá řada oficiálních vykladačů. V Haškově příběhu jde o zrození velkého uměleckého obrazu, ke kterému byla procházka po revoluci nutná. V ní totiž Hašek vystřízlivěl, aby mohl znovu za čít pít – a psát. Haškova kniha byla napsána právě jako plod střetu jedince s dějinami a s revolucemi, jehož výsledkem byla deziluze a prozření. Jejich zdroj není ani tak v konkrétních historických událostech, ale v autorově poznání sebe sama a jeho tragické zkušenosti ze služby ideologiím: vlasteneckým i revolučním. Hašek se mohl k sobě samému vrátit jen tím, že se jejich svodů zbavil, byť za cenu, že se fyzicky zničil pitím, aby duchovně zvítězil psaním. |
No, připouštím že ten závěr jsem vzal poněkud hákem.
