Že tohle aranžmá moc reálné není, je zjevné, své ano by k němu museli říci Bohuslav Sobotka a ČSSD. Ti s panem Okamurou na dohodu přistoupit nemohou, v tomhle punktu je to účet bez Sobotky a po lánském setkání s prezidentem předseda ČSSD jasně řekl, že je to on, kdo vede dohadování o koalici.
Nicméně i tak byl tenhle šťouch svým způsobem užitečný, pan Babiš ukázal, jak chce řešit programové neshody – silově, v tomto případě zastrašováním, tedy podobně jako to dosud dělala všechna ta zlá politická nemehla. Před vyřešením sporu uvnitř ČSSD se ANO s lidovci shodovalo na přístupu k jednáním, tedy buď koalice s námi oběma, nebo nic. Dnes to neplatí, což může naznačovat daleko větší chuť hnutí ANO vstoupit do exekutivy, než dosud připouštělo. Je možná menšinová vláda dvou nejsilnějších stran s podporou lidovců?
Teoreticky jistě, prakticky je to nesmysl. Již před volbami to v KDU vylučovali. Navíc už na podobnou konstelaci „dojeli“ v koalici s ČSSD. Křesťanští demokraté by se vystavili nebezpečí, že pomohou ustavit vládu, která bude vládnout s jinými, tu se opře o komunisty, tu o okamurovce, jindy zas třeba o pravici, zkrátka jak se zrovna hodí.
Koaliční jednání budou pokračovat a ČSSD patrně raději v otázce restitucí ustoupí, protože to není zásadní programová priorita. Nicméně vzájemnou důvěru i atmosféru koalice to ovlivní. Lze se opájet pocitem, že nejsilnější je ten, kdo dělá největší vlny, avšak odpovídá to ze všeho nejvíc stupňování dle politických tradic: nepřítel – úhlavní nepřítel – koaliční partner.
