Legitimizování komunistů ostatními stranami se už stalo normou. A nejen stranami – jen těžko lze z vizuální paměti vymazat výjev Miroslava Grebeníčka spokojeně shlížejícího z balkonu zámku v Lánech (kam ho mimochodem pozval Václav Klaus, nedávno v USA odměněný za boj proti komunismu...). Stejně tak není nic nového a šokujícího na tom, že KSČM má ve vedení dolní komory svého zástupce. Ale není fakt, že pro Vojtěcha Filipa zvedly ruku více než tři čtvrtiny poslanců, přece jen příliš?
Filip dostal totiž společně s kandidátkou ANO druhý nejvyšší počet hlasů, více měl jen nový šéf sněmovny Jan Hamáček. A ještě více alarmující je, jaký zlomek poslanců oproti tomu zdvihl ruku pro uchazeče z řad demokratické pravice. Miroslava Němcová dostala jen zhruba třetinu hlasů co Filip, Miroslav Kalousek necelou polovinu. Zvláště o druhém z nich si můžeme myslet leccos, vidět to ale musíme spíše jako vyautování obou stran. Nemluvě o tom, že více hlasů dostal i Tomio Okamura.
Včerejší hlasování v sobě skrývá přinejmenším dvě poselství. Tím prvním je nedostatek pudu sebezáchovy ostatních levicových poslanců ze zavedených demokratických stran (respektive strany). A tím druhým, že jsme byli poprvé konfrontováni s novými poměry. Relevantní jsou pouze levice, lidovci a nová, ne zrovna standardní uskupení. Těšme se na vládu...
