Onen zákaz, přesněji řečeno omezení igelitek, je výsledkem souboje dvou blbostí. Blbosti byrokratické, která na všechny problémy dokáže tasit jen zákazy a příkazy, s blbostí lidskou, která je schopná zaplevelit cokoliv čímkoliv. Lidská blbost je součástí naší přirozenosti, tudíž i přírody.
A reglementace lidské blbosti se často kritizuje jako snaha ochránit nás před sebou samými. Jenže to, co zde platí pro samozhasínací cigarety, samoukládací programy v počítači a jiné snahy o algoritmizaci našich životů, neplatí pro igelitky. Jsou snad igelitky součástí přírody? A přece na ně v přírodě narážíme, což potvrdí každý, kdo někdy pěšky vyrazí do krajiny.
ČTĚTE TAKÉ: |
Ochrana před šířením igelitek tedy není ochrana nás před sebou samými, ale hájení přírody před důsledky naší blbosti. Botanik Jiří Sádlo kdysi napsal, že kdyby budoucí archeolog zkoumal obsah dvou pražských popelnic, jedné z roku 1989 a druhé z roku 1991, mohl by dojít k závěru, že se tu změnila celá civilizace, ne jen politický režim. Starší generace ještě pamatuje povánoční popelnice plné tvrdých bochníků chleba – byl k dostání téměř zadarmo. Totéž svědectví dnes skýtají všudypřítomné igelitky.
Reglementace igelitek je svým způsobem anticivilizační krok.
Snahu o to, aby výrobek vydržel co možná nejvíce (a po použití posloužil třeba pro letní uskladnění svetrů před moly), střídá snaha o to, aby se rozložil co nejdříve.
Někdo v tom jistě spatří známku rozkladu celé západní kultury. Ale spíše je to byrokratický výsledek boje s nekonečnou lidskou blbostí.
