Výstava, jež měla dokumentovat kontinuitu cyrilometodějského kultu, vlastně dokazuje jeho diskontinuitu. Právě skrze množství výtvarných artefaktů názorně předvádí, jak to bylo s cyrilometodějstvím v českých kulturních dějinách doopravdy.
Že na počátku byly sice ony roztomile neumělé kovové knoflíky a sponky z Velké Moravy – ale pak po staletí nic, nic, nic. Pak něco lokálních soch a rytin barokních, které dodatečně zapojují Cyrila s Metodějem do rodiny národních patronů. Až v moravském obrození 19. století, jež se pod Sušilovým vedením rozhodlo učinit z Velehradu chybějící zemské duchovní centrum, se zrodilo cyrilometodějství, jak ho známe dnes.
Po stránce formování moravské verze české národní identity to byl počin pozoruhodný. Po stránce uměleckých výkonů totální průšvih. Těch toporných, mračně, tupě a unyle hledících Cyrilů a Metodějů ve stylu pozdního akademického historismu, ve stylu art deco či ještě hůře v bezradných pokusech o slovanský „národní“ sloh… Buďme však spravedliví: to není průšvih moravského cyrilometodějství 19. a 20. století. To je obecný průšvih moderního sakrálního umění. Za ten Cyril s Metodějem nemohou.
Autoři anežské výstavy však mohou za to, že nebyli schopni (či ochotni?) tento umělecký aspekt sakrálněhistorického tématu pojmenovat a analyzovat. Prostě nahnali ty legie „moderních“ světců do gotických zdí a ty, návštěvníku, padni na kolena.
Ještě štěstí, že může návštěvník prchnout do prvního patra Anežského kláštera a utěšit mysl svou na stálé expozici českého středověku s Mistry vyšebrodským, Theodorikem a třeboňským. Aneb, jak zpívá Jiří Dědeček: Rychle všichni do patra, řítí se sem ondatra.
