“Vylezte ven, okamžitě. Jménem zákona, vylezte,” řve mladý příslušník SNB na dav lidí namačkaných před kinem Blaník. Jenže dav nevylézá a ani nemůže, lidí je zde tolik, že se lze stěží nadechnout. Naštěstí je mezi esenbáky a demonstranty železné lešení, které na jednu stranu brání útěku, na druhé straně však chrání lidi před tím, aby je policie jednoduše vytáhla z davu a odvezla.
Policajti, tehdejší řečí esenbáci, tak jen buší střídavě do železného lešení a střídavě do kohokoli, kam dosáhnou jejich speciální dlouhé bílé obušky. Je čtvrtek 19. ledna 1989. Palachův týden právě vrcholí.
Miloslav Janík, hlavní editor zpravodajského serveru Lidovky.cz  |
Spolu s dalšími se snažím někam utéct, ale není kam, kolem kina, které už dávno zatáhlo mříž oddělující pasáž od Václavského náměstí, se mačkají stovky lidí. Vše je v jakýchsi nátlakových vlnách, které se podobají těm, které znají fanoušci ze zaplněných stadionů. Když padne gól, dav se pohne a vy se mu musíte poddat, pokud nechcete skončit na zemi. Jenže tady nepadají góly, jen rány obuškem. Vše je strašidelně propleteno a namačkáno na sebe. nejenom lidé, ale i zvuky. Řvou policajti, za nimi štěkají jejich psi, z tlampačů na autech zní opakované výzvy, že jsme se ocitli na nepovolené demonstraci. Nejvíce však slyším ono bušení pendrekem do stavebního lešení. Těžko říct, jestli nám má nahnat strach, nebo má jen povzbudit onoho policajta před tím, než uhodí někoho v davu.
"Bolest nijak zvlášť nevnímám"
Stojím sotva metr od nejbližšího rozlíceného esenbáka, ale je zde tolik lidí, že jsem až ve třetí či čtvrté řadě od něj. Snažím se sledovat pohyb obušku, abych se pokud možno vyhnul ráně. Hlavu jsem tak ochránil, rameno a záda už ne, ale bolest nijak zvlášť nevnímám. Ránu na záda cosi ztlumilo a i ta do ramene není až tak silná, jak jsem čekal. Pak přijde nová vlna, odplaví mě o kus dál, do relativního bezpečí.
Pak už je to jen pár metrů k rohu ulice a spolu s jakousi neznámou holkou (za pár let z ní bude známá televizní tvář) pak utíkám z Václaváku pryč. Tenhle den se prostě nepovedl. Revoluce se odkládá na neurčito.
Ještě před pár hodinami to přitom vypadalo docela nadějně. Už pátý den jsme si s policajty víceméně hráli na dobývání Václaváku. Starší pár, který z ničeho nic naplno schytal zásah vodním dělem, to viděl asi jinak, ale když je vám dvacet, připadá vám to málem jako zábava. Demonstranti se vždy snažili dostat ke svatému Václavu. Po chvíli vyběhla odkudsi policie, ale pokud neměl člověk vyloženě smůlu, stačil utéct. A pokud některou z ulic hlídaly jen Lidové milice, dalo se bez většího rizika proběhnout i kordonem milicionářů. Ti působili s dlouhými bílými obušky spíše směšně než nebezpečně.
Komunisté od válu
Z prvních dnů Palachova týdne jsem tak utrpěl újmu jen tím, že jsem se jednou musel po zásahu vodním dělem jít převléct, jednou jsem musel zaplatit pokutu za poškozenou občanku. Skřípal jsem sice zuby, protože tu občanku mi schválně poškodil onen policajt, před kterým jsem se už nestačil prosmýknout. Ale protože to vidělo i pár známých z party, cítil jsem se trochu jako hrdina či přímo disident.
Ve středu jsme přitom měli pocit, že už jdou komunisté opravdu od válu. Jako obvykle jsem odpoledne běžel na Václavák, lidí přišlo hodně, ale vše bylo jiné. Nikdo nám v demonstraci nebránil. Křičeli jsme hesla o Palachovi, Havlovi i chartě - jenže po policejních antonech ani stopy. Zmateně jsme koukali kolem sebe. Dělejte revoluci, když není proti komu… Tak jsme si zazpívali Ach synku, synku, hymnu a šli jsme kamsi na pivo rozumovat nad tím, že už je skoro hotovo, protože bolševici už zkrátka nemají sílu. Mýlili jsme se. Sílu měli a jen si vybírali oddechový čas před čtvrteční nakládačkou.
Epilog
Ve vlaku směřujícím z Prahy kamsi na Moravu se o pár dní později zazněl ne úplně všední dialog mezi dvěma mladíky, bývalými spolužáky. “Říkám ti, neměli jste šanci. Pokud vedení usoudí, že je to priorita, tak potlačí každý odpor. Nafasujeme bílé přilby a jedeme. Viděls to ve čtvrtek, kdybych narazil na tebe, vůbec bych se s tebou nemazal,” říká ten s vojensky vyhlížejícím účesem.
“Počkal bych si na tebe doma a pak bych ti rozbil držku,” pomyslí si ten s notně delšími vlasy, ale nahlas řekne cosi mnohem méně konfrontačního.
