Eva Stehlíková totiž systematicky probírá dějiny českého inscenování antických her - a jedním ze zdrojů jsou její mnohaleté divácké zážitky, podávané občas s notnou dávkou lyrismu. S božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií píše přední česká teatroložka: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života - a pár mých přátel.“
Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina nit vine motiv substituční role antiky. V moderní době totiž antické látky na divadle (i v literatuře) často plní motiv „substituce“: Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze říci přímo.
V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“
Samo kladení otázky „Co je nám po Hekubě?“, „co je nám po antice?“, však svědčí o tom, že pořád mnoho: Že se v kulturní obci stále cítí potřeba vracet se k antickým látkám, i když už nemusí plnit roli přímé substituce. Že se skrze staré texty stále ozývá cosi současného. Jde jen o to, JAK to divadelně vyjádřit.
Ostatně, milí čtenářové: Ze které hry pochází výrok „Co je nám po Hekubě“? Když správně odpovíte, odměňte se sami tím, že se vydáte na nějaké antické divadlo.
