Tehdy jsme byli v Kersku všichni poprvé, jeli jsme autobusem z Florence, stejně jako jím jezdil za kočenkami do Kerska Hrabal, tou „pojízdnou zpovědnicí“, kterou jsme okamžitě naplnili hovory. Překřikovali jsme se, kdo si toho pamatuje z Hrabala víc, byli jsme nejspíš už v tom autobuse mírně lízlí, tehdy jsem vypil pivo klidně na lačno ráno, ale možná jsme byli přiopilí spíš jen tou představou, že tak je to vhodné, když se jede do Kerska. Hned jsme si pak sedli do Hájenky, kterou jsme samozřejmě znali ze Slavností sněžek, nejen ovšem z toho filmu, ale měli jsme pochopitelně i přečtenou knihu, přičemž jsme se nad ní trochu šklebili, že to samozřejmě není ten nejsilnější Hrabal, že to je takové sentimentální, rozkošnické, hedonistické, že tomu chybí razance a ryzost těch vrcholných textů, které milujeme, že je to takový chatařský biedermeier.
Na malém hřbitově v Hradištku jsem nebyl víc než deset let.
Ale když jsem to pak znovu četl, ovšem už nikoli v tom vydání z roku 1978, ale v Sebraných spisech, byl jsem na některých místech zaražený, jak jsou ty povídky, ovšemže hlavně v původním autorově úmyslu, vlastně kruté a naturalistické, že se v nich ovšem spojuje hrůza s něhou, že se v nich tak nápadně často objevují mrzáci, zabíjená a trpící zvířata, vozíčkáři, podivíni a nešťastníci, lidé nějakým způsobem zranění, ba dokonce dementní děti, které „obestřel mrak už při jejich narození“ a které se „nejraději pomazávají lejnem, a protože při tolika lidech se nejde starat jen o jednoho, ale o všechny, tak se stává, že zatímco sestřičky vybírají z kalhotek a sukní plínky nečistot, někdy se stává, že děti, které se pokálely, berou lejna a mrskají je s křikem na strop a ze stropů jim padají do vlasů, a tak služba v tomhle domě po velkořezníkovi Beránkovi je těžká, zvládají ji tři sestřičky a sestra Beatrice, která jediná svítí a usmívá se v jakékoli situaci...“ A třeba právě tahle povídka o krásné jeptišce Beatrice, která se dala zcela do služeb Bohu a dementních dětí, ale přitom „nebyla odstřižena od pohlaví“, ale naopak v „jejích očích bylo tolik smyslnosti a čistého ženství“, tak ta v tom dávno vydaném svazku z časů, kdy Hrabal udělal své největší ústupky režimu (1978), není. Tehdy ji skutečně Hrabal na doporučení ideologa a svého osobního cenzora Rzounka, jehož jméno bude už připomínáno vždy jen díky Hrabalovi, ze svazku vyňal, možná s pocitem, že to je tak správně, že tak to má být.
Hájenka v tom roce 1997 ještě zdaleka nebyla taková velkohospoda.
Hájenka v tom roce 1997 ještě zdaleka nebyla taková velkohospoda, jakou je nyní: když jsme tam tuhle neděli přijeli, byla obsypaná lidstvem, které sedělo na lavicích venku, přičemž předpokládám, že Hrabalovo výročí v tom nehrálo žádnou roli. Tehdy, před těmi sedmnácti lety, byla taky jarní sobota, ale hostů jen pár, asi jen místní, všichni asi Hrabala nějak znali, viděli mnohokrát, jak vysedá z autobusu a pajdá ke svému domku, kde nakrmí kočky, několik hodin tam s nimi posedí, nají se s nimi a pak zase pajdavým krokem - Tomáš Mazal říkal, že v posledních letech byla Hrabalova chůze zadržovaný pád – dojde na zastávku autobusu, přičemž někdy musí přestupovat, protože autobusy v Kersku jezdí ze dvou stran, buď od Velenky, nebo od Hradištka, takže je to náročné jaksi logisticky a každé nastupování toho starého muže stojí už hodně sil.
Tak to jsme si tak představovali v té Hájence, kam jsem přijeli pár měsíců po jeho smrti a kde nejspíš ještě všechno bylo tak, jak to znal on, ba zůstaly tam hmatatelné stopy stopy po něm, měli tam nad výčepem jeho čepici, takovou tu jeho ruskou beranici, možná jich měl víc, a tu nám hospodský tehdy na chvíli půjčil, tak jsme si ji každý nasadili na chvíli na hlavu a asi nás napadlo, že to je trochu svatokrádež, že to je, jako když si Heydrich nasadil na hlavu korunovační klenoty, což byla v případě Jáchyma Topola taková zvláštní věc, protože nás s Viktorem jistě též napadlo, a jeho asi také, že teď je to na něm, že teď by měl být on ta jednička a šampion české prózy, a on to jistě také věděl a podobně jako Hrabal se z toho zřejmě trochu hroutil, což už mu zůstalo. A já jsem ale doposud přesvědčený, že jestli někdo má k Hrabalovi viděním blízko a jestli někdo je jeho dědic, což samozřejmě je pitomá fráze, tak je to on, i když Jáchym by se tomu jistě bránil a nechtěl o tom nic slyšet, protože to je strašná odpovědnost a strašný ranec. A teď si ještě vybavuju, že tam byla i Hrabalova hůl, také asi jedna z několika a tu jsme si taky mohli vzít do ruky, a tak jsme se s ní žehnali a navzájem se pasovali, což zase v případě Jáchyma bylo takové citlivé a ožehavé...
Slavná hostina, při níž si jedno lovecké sdružení nechalo divokého kance udělat na šípkové omáčce a konkurenční sdružení se zelím a knedlíky.
Teď, když jsme tam zastavili a objednali si kávu a lívanečky, protože já pivo už moc nepiju a přes den vůbec ne, jsme se dali do řeči s paní hostinskou, výřečnou ženou, která jistě na to odpovídala už tisíckrát: takže, ano, Hrabala si pamatuje jako mladá holka, sedával tady, chatu má přitom na druhé straně Kerska, ale většinou prý chodil pěšky, což můžou být takové dva kilometry, dohromady tedy čtyři. A že tu dřív byla trochu větší zábava, že teď je to hlavně práce, protože tu slavnou Hájenku, kde se měla odehrát slavná hostina, při níž si jedno lovecké sdružení nechalo divokého kance udělat na šípkové omáčce a konkurenční sdružení se zelím a knedlíky, tak tu hospodu před lety koupili, a že pokud vše dobře půjde, tak ji jednou splatí a bude jejich. A zase odběhla a nosila prázdné půllitry a sklenice a umazané talíře do hospody a vracela se s plnými sklenicemi a jídlem naloženými talíři a spolu s ní to samé dělaly další dvě dívky, které vypadaly jako její o trochu mladší varianty.
A zase odběhla a nosila prázdné půllitry a sklenice a umazané talíře do hospody a vracela se s plnými sklenicemi a jídlem naloženými talíři.
A když jsme platili, tak jako by si paní hospodská vzpomněla, a rychle nám přeříkala historku, kterou uvedla slovy, že se tady vždycky hodně chlastalo, a tak se tady prý jednou štamgasti připili a začali se vymýšlet, jestli by tady mohlo přistát letadlo, a protože byl mezi nimi jeden pilot, tak ten jim popisoval, jak vypadá takové přistání letadla, a popisoval to tak sugestivně, že jim se hned chtělo zkusit, jestli by to šlo taky tady. Tak vyšli vrávorajíc před hospodu a tam již za tmy přeměřovali tu rovnou silnici, které se tady říká betonka, přičemž si k tomu svítili baterkami, takže když šel kolem policajt, tak to upoutalo jeho pozornost a myslel si, že se tady chystá nějaká sabotážně-diverzní akce... A ona ta paní hospodská nám vlastně převyprávěla kousek Hrabalovy povídky Jumbo, která je o plachém pilotovi panu Bělohlávkovi, který až do tří piv a několika fernetů jen tiše sedí, je plachý a červená se, ale pak se postupně osměluje, až to do něho vjede a počne na vlně inspirace organizovat přistání Jumba v Kersku: protože jak v té povídce praví opilý cestář Procházka: „když jste vožralej, tak Kilimandžáro je i v Kersku.“ A ta povídka byla napsána někdy v první polovině 70. let, takže zcela jistě ta paní hospodská, pořád ještě mladá žena, u toho nemohla být, ale ona to vyprávěla tak, jako by ty chlapy obsluhovala, což je tedy důkazem, jak se rodí legenda a jak vzniká ústní lidová slovesnost kerského polesí.
A pak jsme nějak snad intuitivně došli k tomu nyní již asi notoricky známému domku.
Tehdy před těmi sedmnácti lety jsem pak poté, co jsme vypili těch několik piv v Hájence, zvedli a šli hledat Hrabalův domek. Tehdy ještě nebyly v Kersku žádné cedule a kult hrabalovský zdaleka nebyl tak rozvinut, takže jsme se optali v hospodě a oni nám řekli, že máme jít pořád rovně na druhý konec polesí, a pak zahneme doleva a tam ten domek snad najdeme, že teď je prázdný a neví se vlastně, co s ním bude. Tak jsme poděkovali a šli jsme po té betonce a hleděli jsme na ty chajdy a domky v kerském polesí, a pak jsme nějak snad intuitivně došli k tomu nyní již asi notoricky známému domku, který si Hrabal koupil v roce 1965 a ve kterém žil s Pipsi zvláště v sedmdesátých letech, podobně jako žil Havel na Hrádečku, i když mezi oběma domky a oběma styly jejich obývání a užívání by se našly značné rozdíly, například Havel byl puntičkář a pedant a zatímco Hrabal nikoli, a Havla sledovala dnem a nocí policie, zatímco Hrabala jen občas otravovala a znepříjemňovala mu život, i když se to odehrávalo víc v jeho představách a fóbiích. Ale ta podobnost je nápadná a potvrzuje přinejmenším fakt, že osudem českého intelektuála a stylem jeho života byly chalupaření v chatách a chalupách, kterých v této zemi bylo po sudetských Němcích (Hrádeček) a po buržuasii (Kersko) vždycky dost a důvodů, proč se tam skrývat a hledat tam útočiště též.
A pamatuju si, že tehdy byla brána do zahrady otevřená a tak jsme vešli dovnitř a obcházeli jsme ten domek, snad jsme i vzali za kliku, ale jen tak jemně, aby snad se nic nestalo a my nebyli nařčeni z pokusu o vloupání. A hleděli jsme do oken a viděli jsme, že tam jsou v pokoji knihy, různé umělecké publikace a časopisy a na dveřích garáže byl přilípnut plakát Ostře sledovaných vlaků. Tak jsme to tam obhlíželi a nikdo nás odtamtud nevyháněl a říkali jsme si, to je zvláštní, tady bydlel největší český spisovatel, to by v jiné zemi už existovaly plány, jak z toho udělat muzeum nebo památník, tak, jak jsme to už znali z Německa nebo z Polska, ale tady nic, tady to asi nejspíš někdo vykrade, i když tam asi není, co ukrást, tak se to sesype a ztrouchniví to, vždyť je to jedno. Ale chatu v Kersku čekal lepší osud, Hrabal ji odkázal svým přátelům, kteří sice z toho památník neudělali, ale udržují to zde v dobrém stavu, a to myslím, zcela stačí.
A uprostřed ní je Josefský pramen s mírně zapáchající vodou.
Já jsem pak do Kerska několik let jezdil, což nesouviselo s Hrabalem, ale s jistou etapou mého života, která se už uzavřela, což je dobře, ale vzpomínám na to Kersko rád. Poznal jsem ho jako trochu bizarní lesní osadu s domky rozmístěnými podél silniční osy, která měří víc než dva kilometry a uprostřed ní je Josefský pramen s mírně zapáchající vodou, kterou si osadnící nabírají do plastických konví a petlahví a vozí po litrech do Prahy, kde většina z nich přes týden bydlí. Chaty nebo spíš tedy lesní domky jsou dvojího druhu, ty hezčí jsou ještě provorepublikové jako ta Hrabalova nebo ta, kam jsem jezdil, jsou to takové lehké funkcionalistické konstrukce, v kterých se ovšem dá bydlet jen v létě, neboť jsou skoro nevytopitelné, protože většinou nemají sklep a žádné těsnění a průvan těmi verandami fičí skoro bez zábran. Legrační na tom mi vždy připadalo, že podnikatel, dnes by se řeklo developer, který kerské polesí rozparceloval, se inspiroval plánem New Yorku, ta betonová silnice je jako Pátá avenue a ty aleje, co jdou do stran, to jsou street: Hrabal měl domek ve čtyřiadvacáté aleji, tedy myslím, v té úplně poslední, teď se jmenuje Hrabalova, vedle je Branaldova, neboť jednu dobu byli ti dva spisovatelé sousedé, myslím, že se ale moc nenavštěvovali, neboť to byly dvě dosti odlišné povahy.
Ale za mých časů už se žádné orgistické slavnosti tohoto druhu nekonaly.
Nejkrásnější ovšem na Kersku je ten les, to polesí, které je tak hluboké, že se v něm může člověk ztratit. Je ale tak prosvětlené, protože půda je tam písečná a na té rostou převážně borovice, které musí stát daleko od sebe, takže je tam plno světla a stínů a působí to tam jaksi severně a skandinávsky. Ozdobou toho lesa byly za Hrabalových časů, a myslím že ještě i později, Švarná Tonka a její o trochu mladší sestra Sličná Pepina, dvě mohutné sosny vysazené snad někdy v první polovině sedmnáctého století. Ale rostou tam i další stromy, jejichž dřevo prý bylo tak kvalitní, že z modřínů se dělaly stožáry na koráby a z dubů se dělaly hřídele do větrných mlýnů v Holandsku a fošny z těch borovic, které se po Labi plavily až do Hamburku, jsou v krásně v barvě medu, která jde stářím do červené. Tak to píše Hrabal. A taky píše, že dříve byl takovej krásnej zvyk, že mládež na jaře vyšla pod ty starý duby a dívky za zvuků hudby se zdobily sněženkami a pak tančily, a tomu se říkalo slavnosti sněženek, a člověk, co někdy četl něco o folklóru, v tom samozřejmě poznává jarní rituály, které končily správnou orgií, čímž se nastoloval řád a vegetativní rytmus, a tak to má být. Ale za mých časů už se žádné orgistické slavnosti tohoto druhu nekonaly, což vedlo k civilizačnímu úpadku, avšak musím říct, že letní večery tam byly i tak krásné, provoněné pryskyřící a jinými silicemi, a když do toho tlukl slavík, člověk pochopil, čemu tam asi Hrabal podléhal.
Šli jsme podél polí, které byly stejně jako ted potažené bílou fólií.
Ale ty slavíky a kerské večery jsem měl před těmi sedmnácti léty ještě před sebou. Tehdy jsme se s Viktorem a Jáchymem vydali směrem k hřbitovu, který leží asi dva kilometry u obce Hradištko. Šli jsme tou plochou krajinou podél polí, které byly stejně jako teď potažené bílou fólií, takže to vypadalo, že jsou zasněžené, a nám to potvrzovalo tezi, že když je člověk připitej, může být v Kersku nejen Kilimandžáro, ale i ledovce a sněžné pláně. Došli jsme na hřbitůvek a stanuli u tehdy čerstvého Hrabalova hrobu. Nazdar Bogane, pozdravili jsme jej.
A uplynulo sedmnáct let, Hrabalovi by bylo sto. Nám je o sedmnáct víc. Došel jsem zase k náhrobku, který sice mírně vyčnívá nad ostatními prostými hroby, ale leží vlastně v tom venkovském prostředí skromně a jaksi demokraticky, když v tom se někdo vedle mě rozplakal. Jak jen ten život plyne...
Nazdar Bogane, pozdravili jsme jej.
Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/
