V oněch dnech třeba člověk jel trolejbusem a při hlášení názvů zastávek vyslechl i pár veršů. Nebo chtěl přejít ulici a hledaje na sloupu tlačítko pro chodce, nalezl u něj přilepenou báseň. Nebo si jen tak šel po náměstí a narazil na stánek, kde si mohl vybrat knihu dočista zdarma - protože jiní lidé tam knihu předtím dočista zdarma přinesli.
I „obyčejná“ literární čtení se zajisté konala, ale nebyla jen tak obyčejná. O svém čtenářském životě hovořili nevidomí, nabízejíce zájemcům možnost vyzkoušet si čtení v Braillově písmu. Jindy četl své básně kromě jiných i jeden pacient, propuštěný k této vycházce z blízké psychiatrické léčebny, který si ovšem žádal jedné odměny - totiž návštěvy cukrárny. Báseň za dort, to je spravedlivé.
Literatura zněla i v kostele. V donedávna zpustlém studentském kostele svaté Rodiny, který si budějičtí studenti svépomocně opravují, se konalo nepřetržité čtení ze starozákonní knihy Job. Dobrá kulisa pro knihu hořkého tázání, proč pustnou lidské životy. Přijít a přečíst si od pultíku nahlas kapitolu z Joba mohl kdokoliv.
Dočetl jsem svou kapitolu a sedám si. I přitočí se ke mně muž poněkud jurodivě hledící: „Můžu promluvit?“ A znovu, naléhavěji: „Já mám odpovědi na všechny otázky.“ Odkázal jsem ho tiše na organizátory. Přesedl si k nim - a vzápětí usnul. A když se probudil, odešel. Zajisté, nestandardní akce přitahují nestandardní lidi. Snad byl muž bláznivý, snad čímsi omámený. Ale co když ty odpovědi, po kterých se kniha Job bolestně táže, opravdu měl, a my ho nevyslyšeli?
