Karviná – snad jsem to nepochopil špatně – je město, které je a zároveň není....
Vystoupil jsem na zastávce Mizerov, Urnový háj. To nešlo odolat. Taková důležitá zastávka, tak krásné jméno... Co asi tu žilo za lidi, že si ho vysloužili? Kdyby se tak města jmenovala podle toho, kdo v nich ve větší míře bydlí... Hajzlov, Darebákovice, Pitomov, Lumpov, Dacanov, Blbáky... To by byla veselá a poučná cesta naší vlastí!
Vystoupil jsem na zastávce Mizerov, Urnový háj.
Avšak nebyl jsem konfrontován s žádnou zjevnou mizerií ani mizerou, jen s takovou obvyklou šedou nudou sídlištní, sobotněpolední, vlastně docela snesitelnou, pokud tam nemusíte být celý život, ale i na to si člověk asi zvykne. Mizerovem prochází „Třída Těreškovové“, představoval jsem si, kolik mladých lidí ještě ví, co to bylo za ženu a kam ji vystřelili; teď jsem se podíval do wikipedie, žije, žádný strach, je poslankyní Dumy za Putinovu stranu, jak jinak, a místopředsedkyní zahraničního výboru, ne, žádný strach, Valentina se nemá zle. Jestlipak ví, že má v Karviné-Mizerově ulici?
Přechází plynule v Leonovovu – nejdřív jsem na mapě četl Lennonovu a velmi se podivil. Pak jsem zaostřil a bylo vše v pořádku. Alexej Leonov také žije, první vylezl do otevřeného kosmu, vlál na provaze jak malý pavouk na svém vlákně, pak se zase vrátil do kabiny, statečný chlapík, dobře, že mu v Karviné-Mizerově vzdali poctu. Další ulice je Gagarinova – to je bez diskusí.
A mají tu také Kirovovu, což se myslím zas tak často nevidí. Dostal kulku do vazu, ale nikoli od kata, ale od atentátníka. Možná ho, miláčka lidu, nechal zavraždit Stalin: před třemi lety jsem stál v Petrohradě před palácem Smolným, kde ho na chodbě zezadu zastřelil onen Nikolajev. Každopádně Kirovovou smrtí (1. prosince 1934) začíná natvrdo velký teror. Možná v tom jméně Mizerov byla skrytá narážka na Stalina. No, to asi těžko...
Ne, žádný strach, Valentina se nemá zle.
Nejmizernější se mi jevila dosti obludná budova kina Centrum, postavená ve stylu brutalního betonismu, odhaduju hluboká 70. léta. Možná v době, kdy to tu pojmenovávali po těch kosmonautech. Jmenovalo se to ostatně vždycky Centrum? Co Vesmír? Nebo Kosmos? Centrum, to je takové normální, neIdeologické. Když to bylo nové, mohlo to být i jistým způsobem zajímavé: takové kreace stavěli v Sovětském svazu, byly to takové ty avantgardní vize přenesené do neotesaných poměrů: betonové kvádry do sebe drsně zasunuté, do toho kouřová okna, nikdy pak už neumytá, zajisté mramor, těžké lustry.
Nová doba to ze všech stran olepila reklamami a blbými nápisy, časem to vše zašlo, umazalo se, usadil se na tom takový ten sídlištní smutek, nahoře kavárna, dole disco, pak hrací automaty, občas kolem nablito. Vlastně to mám rád... Strčil jsem nos do bufetu, nasál a chvíli uvažoval, zda bych si nepořídil nějakou menší salmonelu, že by se docela hodila. Zkrotil jsem však tyto touhy a vydal se dál hledat Karvinou.
Jmenovalo se to ostatně vždycky Centrum?
Ušel jsem asi dva kilometry a došel jsem do Fryštátu. To je vlastně Karviná. Tedy Karviná to není, je to Fryštát, ale je to ta část Karviné, která vypadá jako město. A docela pěkné.
Tedy Karviná to není, je to Fryštát.
Karviná totiž vznikla spojením několika obcí v revolučním roce 1948. Jejím základem se stalo bývalé okresní město Fryštát, německy Freistadt, polsky Frysztat, které pak zůstalo utajené, jako by to německé jméno mělo zmizet. Četl jsem, že opravdu v letech 1948 – 71 oficiálně zaniklo, nepoužívalo se, a Fryštát se úředně jmenoval Karviná Město. Původní Karviná ležela východně odsud a dnes prakticky neexistuje. Na jejím místě jsou louky, kališťová jezera, propadlé louky, jež se houpou, což jsem bohužel neměl příležitost vyzkoušet. Pod nimi i třicet pater slojí. Celá krajina tady hupsla dolů, celé kopce či aspoň kopečky zmizely a propadly se. Z města zůstal stát jen šikmý kostel sv. Petra z Alkantery. K němu jsem však nedošel.
Jejím základem se stalo bývalé okresní město Fryštát, německy Freistadt, polsky...
Osudem – a prokletím a pro někoho požehnáním - Karviné a Karvinska je samozřejmě uhlí. Karvinské uhelné souvrství bylo ještě bohatší než ostravské, miliony a miliony tun uhlí tu ležely v pestrých vrstvách, ukládaly se jedna přes druhou, jako černý sendvič promazaný černým tukem slaných pramenů, v nichž bylo víc jodu než ve slavných pramenech v Bad Ischlu. Za objevitele zdejšího uhlí je považován majitel karvinského panství hrabě Jan Erdman Florian Larisch, jenž si takhle v roce 1776 vyšel na nějaký kopec a najednou vidí, že se tam černá nějaký kámen, tak do něj kopne a ono to je uhlí. (Ve skutečnosti vyvrtal sondu na svahu vrchu, kterému se říkalo česky Ptáčník, ten vrch už asi není, stejně jako se proměnila celá krajina.)
Roku 1784 se začalo těžit a od té doby to jede až dosud, i když ty nejvydatnější roky má Karvinsko za sebou: koncem 19. století, tedy řekněme za Bezručových časů, tady kopalo až čtyřicet tisíc horníků, dnes jich tu sfárá ani ne desetina. Larische vystřídali komunisté z OKD a pak Zdeněk Bakala, který není jen uhlobaronem, ale i panem domácím pětačtyřiceti tisíc bytů v celém kraji, většinou panelákových, v nichž bydlí každý devátý Karviňák z deseti. Říká se tady tomu prý také Bakalovo. Lístek jsem si tam nekoupil.
Horníka jsem potkal vlastně jen jednoho, zato mimořádného Ivana Landsmanna.
Ale já se tu do témat hornických pouštět nebudu, ani bych to nezvládl. Já jsem vlastně během té krátké vizitace ani na žádné zvláštní stopy hornictví nenarazil. Horníka jsem potkal vlastně jen jednoho, zato mimořádného: Ivana Landsmanna, a to v Ostravě po premiéře filmu Cesta ven – psal jsem o něm v předminulém díle. Ivana vždy rád vidím a ještě víc si ho vážím. Jeho román Pestré vrstvy, to je jedna z nejlepších polistopadových knih, jedna z nejlepších knížek o komunismu, i když o něm se tam vlastně vůbec nemluví, ten tam jeho postavy jen bytostně nesnáší, serou na něj, na jeho ukecanost, velkohubost, prolhanost, úlisnost, se kterou se jim snaží mazat huby, neboť se jich bojí.
Vypravěč, horník Ivan, ho má nakonec plné zuby, uteče, jak to udělal Ivan, který chtěl původně do Kanady, ale zůstal v Holandsku, kde se stal z dlouhé chvíle spisovatelem, jak mu to poradil Jaroslav Hutka. Já jsem byl nadšený čtenář jeho knihy, Pestrých vrstev, což jsou hornickou terminologií nebezpečné, pohyblivé sloje, V roce 1999 ji vydal Viktor Stoilov, ten samý rok vyhrála v anketě LN Kniha roku.
A tak beru tu knížku do ruky a čtu první stránku:
Klec se řítí do šachty, přeplněná těly havířů, smradem propocených fáraček a alkoholovými výpary. Je ticho, nikomu se nechce mluvit. Je pondělí, odpolední šichta a navíc byla v pátek výplata, takže většina měla hlavu v kumštu, buď z chlastu nebo z toho, jak ho doma stará zdupala, že přinesl tak málo. Šol se zhoupla, signalista zahaltoval zvonem a spustil můstky. Ozvalo se mamrání, protože se nikomu nechtělo vystupovat a navíc ještě fachat. „A zase jsme v skurvené ďure! Aby to smrtka pojebala!“ ozval se vedle mě jeden stěnový havíř, z kterého ještě táhlo ja ze sudu.
A pak ještě nalistuju třeba tohle:
„My haviři sme blbi, bo se necháme oblafnut od kdejakeho chuja, jak mali synci. Šak nadarmo se nemluvi, že haviř je nejblbějši člověk na světě. Pan buh mu skoval robotu pod zem a aji tam ju našel.“ „To maš pravdu,“ potvrdil Tonda. „Ja nemožu pochopit třebas takove cypy, co idu eště na Štědry den na šichtu.“ Josef říká: „Kurv, o tym ani nemluv, bo takove chuje by sem postavil do řady a skopal jim řitě! To musi byt paka ze zarudlyma mozkama. Kurva jak mluvim. Odfaram si tu svoje a idu zpatky ku popelařum a penize budu mět skoro ty same, co tu v tym bordelu.“
Ale ve Fryštátu, v tom schovaném městě, je to pěkné.
Ale ve Fryštátu, v tom schovaném městě, je to pěkné. Náměstí je čtvercové, v jednom rohu renesanční radnice s roztomilou věží, jak z nějaké pohádky, uprostřed solidní měšťanská litinová kašna, stará něco přes sto let, v druhém rohu zámek a opravený kostel s farou. Zámek je zajímavý a sedí před ním Masaryk. To až od roku 1990, kdy ho tam posadili, Larischové, kterým zámek do roku 1945 patřil, by si ho tam asi nedali, i když jinak jejich vztahy k prezidentovi nemusely být zas tak špatné.
Ale pomník sochaře Fabiánka byl nejdřív odhalen ještě za Masarykova života (to nebyla žádná výjimka, Masaryk pak do toho města přijel a předstíral, jako že se diví) a původně stál, tedy seděl, před školou. Za války – Fryštát nejdřív po Mnichovu obsadili Poláci a od září 39 je tu vystřídala Říše - byl zničen, v roce 1947 znovu odlit, na začátku padesátých let odstraněn, schován do depozitáře muzea, pak na chvíli v roce 1968 znovu vystaven, pak zase schován. Klasika.
Masaryk pak do toho města přijel a předstíral, jako že se diví.
Ale zámek je to skutečně pěkný a jaksi klasicistně či snad empírově něžný. Jest to samozřejmě zámek larischovský: ve stavu bídném ho v roce 1792 koupil a pak nově nechal postavit Jan Josef Antonín Larisch, syn onoho objevitele karvínského uhlí, který si rok před tím vzal za ženu Annu Marii Teklu z Mönnichu, poslední z onoho rodu, takže Larischové se od té doby jmenovali Larisch-Mönnich. Všeobecné známosti vešli v nové době myslím díky Nohavicovy písni, ale ta pojednává o Těšíně, kde samozřejmě žili také.
Larischové byli velmi zdatní hospodáři a ekonomové, takže zdejší kraj patřil v rámci monarchie k vysoce vyspělým. Na začátku 19. století měli šest mlýnů, jedenáct hospodářských dvorů, čtyři ovčíny, jeden kamennouhelný důl, pivovar a několik vrchnostenských budov. Slavný byl jejich chov ovcí plemene merino – v roce 1840 se jich na místních lukách, ještě nepoddolovaných, páslo čtyřicet tisíc kusů! Císař Ferdinand Dobrotivý, můj oblíbenec, ocenil v roce 1845 na vídeňské Zemské průmyslové výstavě kvalitu jejich vlny zlatou medailí. Karviná by se tehdy mohla jmenovat nikoli po kravách ale po ovcích: Ovčiná...
Když jim nová republika odňala šlechtické tituly a provedla pozemkovou reformu, zůstalo jim z původních 11 684 hektarů pořád ještě slušných 6 582 hektarů. Na majetek průmyslový a zemědělský stát zatím nesáhnul, takže Larischové měli pět velkodolů, koksovnu, pilu, elektrárnu, dva pivovary, sedm (!) lihovarů, rafinerii nafty, octárnu, továrnu na hliněné zboží, továrnu na sodu a chemičku. Patřily jim také jodobromové lázně Darkov, které založili v polovině 19. století. Překvapilo mě, že Darkov je také v Karviné.
Koupil jsme si lístek na prohlídku toho zámku.
Koupil jsem si lístek na prohlídku zámku. Byl jsem v tu sobotu odpoledne jediný, což mělo tu výhodu, že jsem si mohl se slečnou průvodkyní povídat. Ona sice chtěla nasadit takový ten vysoký nepřirozený průvodcovský tón, ale pak jsme se dohodli, že to nebude nutné a bude stačit, když bude mluvit normálně.
Zámek byl Larischům v roce 1945 Benešovými dekrety zkonfiskován – poslední majitel, JUDr. Jan Larisch-Mönnich, který měl za manželku americkou aristokratku s pěkným jménem Olivie Fitz-Patrick von Upper-Ossory, zemřel v roce 1962 v Rakousku. Prý byl přesvědčen, že mu československé občanství odňali neprávem. Těžko si představit, že by mu dal stát za pravdu. Zámek nejdřív připadl státu, pak dolům OKD, potom
Národnímu výboru Karviná. Mobiliář byl odvezen, něco bylo roztrkáno na jiná místa, mnohé se rozkradlo či zničilo. Na zámku se vyřádili místní zlepšovatelé a modernizátoři, ale naštěstí ani nevyhořel, ani nebyl zbořen, jak se to stalo dvěma jiným karvinským larischovským zámkům, Ráji a Solcu, na jejichž místě jsou nyní kaliště. Obnova toho fryštátského zámku v letech 1993 až 2004 stála 105 milionů korun. To mi řekla ta slečna.
Koncem 19. století a začátkem 20. sem jezdili evropští prominenti, jako by to...
Koncem 19. století a začátkem 20. sem jezdili evropští prominenti, jako by to byl Davos nebo Bad Ischl. Byl tady v roce 1877 nešťastný korunní princ Rudolf, pro kterého zde uspořádali parfósní hon. Střílet zvěř sem jezdil opakovaně i František Ferdinad d´Este, zajímavé, že vždy koncem října, pokaždé mu to vyšlo na dvacátého osmého – to asi netušil, co to bude brzy za den. Dvakrát, v prosinci 1911 a v listopadu 1913, tady byl německý císař Vilém II. Kousek to sem měl arcivévoda Bedřich Rakousko-Těšínský, Bezručovům markýz Gero, který asi nebyl ve skutečnosti takový kruťas, jak ho vylíčil bard. Na návštěvě tu byl také bulharský car Ferdinand I. von Coburg, zálibou botanik a filatelista.
A vkus samozřejmě měli také.
Slečna průvodkyně, jež si mi zdála jakási posmutnělá, ale na důvod jsem se neodvážil zeptat, mě vodila z pokoje do pokoje a ukazovala předměty té zaniklé třídy, o níž si sice nedělám zbytečné iluze, ale kultivovaní ti lidé zcela určitě byli. A vkus samozřejmě měli také. Ten byl zaručen: výchovou, vzděláním, cepováním od raného dětství, noblesse oblige... Zdaleka ne všechen ten nábytek, obrazy, sochy jsou původní a fryštácký, například tapisérie, které nepřežily modernizaci, když o zámek pečoval lid, byly znovu utkány v 90. letech. Ale i tak pokoje naplňovaly dostatečně mou střídmou touhu popást se očima po krásných předmětech. Vždyť jsem měl za sebou Ostravu, Bohumín a Mizerov. To člověk vyhládne.
Asi po dvou kilometrech jsem došel do lázní Darkov.
Vyšel jsem pak ven a prošel zámeckým parkem. Asi po dvou kilometrech jsem došel do lázní Darkov, až k zajímavému mostu přes řeku Olši čili Olzu. Lázeňské budovy byly vyklizené, prázdné a lázně bez pacientů. Prý je před dvěma lety lázně, které tu taky ti Larischové založili, zavřely, ani jsem nezjišťoval proč. Asi ne kvůli tomu, že by lidé byli více zdraví. Až po návratu domů jsem si přečetl, že se tam chystá domov pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Takže se tam třeba ještě někdy podívám... Ale to už nebudu vědět, že jsem tam jednou byl. Tak to sem aspoň napíšu.
Ale to už nebudu vědět, že jsem tam jednou byl.
Všechny blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/
