Ida je černobílá, protože je tak natočená. Ale je i červenobílá. Jednak proto, že je polská. Jednak proto, že ve filmu Ida jde o konfrontaci „bílé“, tedy nevinné a naivní novicky Idy s její tetou Wandou, která je „červená“ či „rudá“: komunistka, která se podílela na procesech padesátých let. Sama říká, jako by si užívala šok, který vyvolá: „Já jsem krvavá Wanda.“
Film Ida je ale i žlutočervenobílý, protože v něm jde i o konfrontaci „žlutého“, stigmatizovaného židovství, k němuž obě ženy rodem náležejí, s okolní „červenobílou“ polskostí, jejíž vztah k židovství je, mírně řečeno, ambivalentní.
Ale ne, žádná mírnost. Film Ida je o nemírně a nesmírně krutých věcech a vztazích. O někdy překvapivě křehké hranici mezi odbojem a kolaborací, krutostí a milosrdenstvím. O traumatickém tématu vztahu takzvaných normálních lidí k Židům. O neméně traumatickém tématu podílu některých Židů, kteří přežili hrůzy nacismu, na hrůzách komunismu. O iluzi, že zdi kláštera uchrání člověka od démonů světa i démonů uvnitř. O iluzi, že takzvaný normální život je automaticky šťastnější než „nemoderní“ život duchovní.
Novicka Ida kráčí po silnici proti proudům aut. Kam jde? Nevíme. Víme jen, že jde statečně. Statečně vyrazilo i Aero i režisér Idy Pawel Pawlikowski. Nejen tématem, ale i zpracováním: krutost a extrém je v tématu, ne v podání. Žádná krev, žádné mrtvoly, žádný sex.
Zcela nečasová cudnost, v níž to podstatné vyvstává mnohem naléhavěji, než když jiní režiséři vrhají na plátno kýble tělesných tekutin všech barev a ještě se holedbají, jak prý oni jsou protiproudní. Ida se neholedbá, Ida prostě je.
