Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou - napsal před bezmála dvěma stoletími Ján Kollár ve své sbírce Slávy dcera. Člověk nemusí být obrozenec ani filosof, aby Kollárovi rozuměl.
Kdo upírá jiným svobodu, sám si ji nezaslouží.
Kdo zakazuje jinému nosit kipu, hidžáb či křížek na krku, není člověk vnitřně svobodný.
My starší navíc pamatujeme, jak jsme byli vykazováni ze škol kvůli jiným “náboženským” symbolům - třeba tričkům s anglickými nápisy. Imperialista byl tehdy větší hrozbou, než je dnes terorista. Tričko či mikina vykazující znaky “imperialistické kultury” byly pro reálný komunismus stejně nepřijatelné jako dnešní znaky “teroristické kultury”.
Zprávu o rozhodnutí ombudsmanky čtěte ZDE: |
Tedy: kdo chce zakazovat kipu, hidžáb či křížek na krku, je nejen nehoden svobody, ale chová se jako komunisté - ba dokonce hůře, protože omezuje vyjádření nejhlubších postojů víry, jejíž svoboda je zaručena v ústavním pořádku Listinou základních práv a svobod: “Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.”
Prostě žádné šátky NEZAKAZOVAT, to dá rozum.
Jenže.
Tento postoj autor hájil do poslední kapky krve - až do jedenáctého září 2001. Nebo, ještě přesněji, sedmého července 2005, kdy v Londýně zabíjeli sebevražední atentátníci. Zatímco ve Spojených státech udeřili fakticky útočníci z cizích zemí, v londýnském metru a autobusech vraždili hodní chlapci ze sousedství.
Chlapci, kteří se narodili a vyrostli ve Velké Británii, chodili do jejích základních a středních škol, ale přesto v sobě objevili k této zemi tak hlubokou nenávist, že byli ochotni obětovat vlastní život.
A jsme u nejhlubšího kořene - pravidlo ”žít a nechat žít” je svatým a nepřekročitelným pravidlem právě do chvíle, kdy vás partner/soused nechává žít.
Ale co si počít ve chvíli, kdy nějaká kultura generuje nenávist až za hrob? Tedy, přesněji, kdy sice jen pranepatrný zlomek této kultury generuje sebevražednou nenávist, ale už významný zlomek se s ní ztotožňuje?
Nejlépe to vidíme na odlišných přístupech Velké Británie a Francie.
Britové vypadali silní: válčili v Iráku, pevně stáli za Američany, zatímco Francie se jakémukoli válčení s terorismem mimo své území pečlivě vyhýbala.
Jenže v reálu se děl pravý opak. Francie nesmlouvavě trvala na sekulárním charakteru státu (včetně škol) a tvrdě potírala terorismus, zatímco londýnské mešity se v duchu “nezakazování” proměnily v centra nenávisti.
Výsledek odlišných přístupů jsme viděli 7.7. 2005.
Jeden z nejvlivnějších bezpečnostních analytiků, pan Daniel Pipes, hned po útocích v britské metropoli napsal:
“Protiterorističtí specialisté Británií opovrhují. Roger Cressey nazývá Londýn jednoduše nejdůležitějším džihádistickým centrem v západní Evropě. Steven Simon označuje britskou metropoli za bar plný islámských radikálů, pojatý ve stylu scén z filmové série Hvězdné války. Ještě surověji: jeden zpravodajský důstojník řekl o útocích v Londýně: Teroristé se vrátili domů. Je to splátka za nezodpovědnou politiku.
Zatímco Londýn hostí teroristy, Paříž hostí vrcholně utajené protiteroristické centrum s kódovým názvem Aliance Base. V centru si šest vlád velkých západních zemí od roku 2002 předává zpravodajské informace a řídí protiteroristické operace.”
Daniel Pipes nám ukazuje, jaké jsou dnes - bohužel - hranice naší svobody.
Autor této glosy je od atentátů v Británii hluboce přesvědčen, že bychom se měli učit spíše v Paříži než v Londýně.
Jakkoli při této kruté větě jeho anglofilní a svobodomyslná duše krvácí.
