Na případu by nebylo nic zvláštního, média se čas od času mýlí, a pokud se s poškozeným nedohodnou, při rozhodne soud. Pozoruhodný je však fakt, že novináři se jako na hlavní zdroj svých informací odvolávali na soudní rozhodnutí nařizující domovní prohlídky. To vzniklo na základě policejních podezření.
ČTĚTE: |
Nyní se ukázalo, že ne všechny policejní konstrukce vydrží zkoumání soudu a že ani muže s jednou z nejhorších pověstí v republice nelze veřejně obviňovat beztrestně. Co je dovoleno policii, nesmí si dovolit média. A to je správné. Vždyť to není žádný zásah do svobody slova, ale „jen“ potrestání za nesprávnou formulaci.
„Všichni víme, co se povídá“
Velký boj se rozhoří o interpretaci tohoto prvoinstančního verdiktu. Jedni jej budou mít za návrat k normálu, kdy nelze na základě přání speciálních policejních útvarů pořádat hon na vybrané jedince. Kdy se ctí presumpce neviny a kdy je slovo policie posuzováno s určitým kritickým odstupem. Zkrátka novinář nemá být aktivista, a to ani protikorupční.
Leckdo bude jistě tvrdit, že soud rozhodl ve prospěch „kmotra či zlojeda“ jen proto, že je zkorumpovaný, a že všichni víme, jak to je, respektive všichni víme, co se povídá. Jenže v tom je problém – za to, co se povídá, nelze v právním státě nikoho odsoudit. A i kdyby byl Ivo Rittig největší z arcilotrů, na to, abychom o něm mohli něco konkrétního tvrdit, zkrátka potřebujeme důkazy a těmi policejní podezření nejsou.
