Teď ale německá vláda ve své progresivitě přibrzdila. Rozhodla se, že uhelné elektrárny budou běžet dál.
Zajímavé na tom je hned několik věcí. Jednak, že nad ideály (čistá energie) zvítězil pragmatismus (obava z nedostatku elektřiny) a obava z nezaměstnanosti kombinovaná s politickým kalkulem (obava ze zániku tisíců pracovních míst a toho, co by to způsobilo). Ve vzduchu se přitom vznáší společně se splodinami riziko, že Německo nezvládne svůj ambiziózní cíl na snížení objemu emisí (do roku 2020 o 40 procent méně, než byl stav 1990) a nebude evropštější, než Evropa, jak doufalo.
ČTĚTE TAKÉ |
Němci prostě poznali, že v tomto není třetí cesty. Když se zavřou atomové elektrárny a odstavily by se i desítky uhelných (ty pořád dodávají 45 procent energie), nebylo by možná čím svítit. Obnovitelné zdroje ani přes masivní podporu tuto díru nezacelí, přinejmenším prozatím. Respektive, třetí cesta by tu byla – například větší závislost na ruském plynu. Což vzhledem k současnému vývoji na východě asi nikdo riskovat nechce. Ani Němci se svými úzkými vazbami na ruské energetické koncerny.
A plyne z toho nějaké poučení pro nás? Energetika je – podobně jako třeba politika – volbou menšího zla. Proti atomovým elektrárnám je možné mít tisíce výhrad, z ničeho se ale elektřina neudělá. Pokud tedy nemáme být závislí na svém okolí. Další variantou je drancovat dál naše uhelné zásoby. Anebo zhasnout.
