Neexistovali pro mě ani východní Němci, kteří ve svých plísňových džínách přelézali zdi ambasád v Praze a Budapešti a pak demonstrovali tak dlouho, až se nakonec přehrada banánové republiky strýčka Ericha 9. listopadu protrhla. Mě zajímala elektrikářská sádra, stavební suť, disperzní barvy a polský řemeslník, který mi načerno pomáhal. Pak ale nastal onen mlhavý, studený zimní podvečer.
Jedny rakouské bulvární noviny strašily jakousi hrozící česko(slovenskou) „invazí“. Když jsem se vracel z rekonstruovaného bytu do svého starého dětského pokoje ve druhém obvodě, hlavou mi vířily obrázky z revolučního Berlína: ONI opravdu přijedou? (Koneckonců jsem bydlel blízko centra všeho středo- a východoevropského dění v Berlíně, Mexikoplatzu.)
Muzeum Škodovky
A následujícího ráno tu skutečně byli: Vídeň se během několika hodin proměnila v živoucí muzeum škodovek všech typů a nebylo nikoho, kdo by od zániku monarchie ve městě viděl tolik Čechů. „Böhmák“ byl ke konci 19. století oblíbeným nepřítelem Vídeňáka. Podle mého názoru ovšem nejde o nic jiného než o umocněnou nenávist k sobě samému: v jednotlivostech každodenního života jsme si přece úžasně podobní! (A kromě toho má nejmíň polovina Vídeňanů české předky.)
Ten den zkrátka jinak rezervovaný mladý muž podlehl zvláštní zvědavosti. Vydal jsem se do ulic seznámit se s neznámým sousedem, jejž před námi po všechna ta předcházející desetiletí ukrývali lépe než například jeho maďarské soudruhy. Zanedlouho jsem před stanicí metra Vorgartenstraße uviděl svou první českou rodinu. Nesměle a trochu nemotorně se snažili zorientovat se na mapě Vídně. I když obyvatelé Vídně jsou asi tak stejně srdeční a přátelští jako (údajně) Pražané, ochotně jsem se k nim přitočil, abych jim pomohl. A vtom se na mě zleva nečekaně upřel blonďatý pohled s úsměvem. Do hovoru se vložila jejich osmnáctiletá dcera, téměř andělské zjevení, které si očividně osvojilo základy němčiny na gymnáziu doma v Pardubitz (ve městě, které jsem stejně jako Teplitz-Schönau znal jen z vyprávění své babičky coby divadelní provincii habsburské monarchie).
Připojil jsem se k nim, přemluvil je, aby zaparkovali svou škodovku a pomohl jim koupit jízdenky na metro. Vlastně moc nevěděli, co chtějí vidět, tak jsem je zavedl ke svatoštěpánskému dómu. Pravděpodobně jsem za to vděčil všeobecnému výjimečnému stavu, že její rodiče neshledávali nic podezřelého na tom, že se jejich starší dcera někam na několik hodin vytratila s absolutně neznámým vídeňským studentem.
S Lenkou na věži
Zatímco rodina se vydala na prohlídku výloh obchodů, vylezl jsem s Lenkou z Pardubic na věž dómu, a i když jsem si na vyhřívaném schodišti do věže dělal jisté naděje, nahoře na vyhlídce jsme se jen střídavě dívali na panorama města a navzájem do očí. Smáli jsme se – a toť vše (ačkoli jsem tehdy nebyl žádný svatoušek). Na rozloučenou jsme se políbili na obě tváře a objali jsme se. Rodiče čekali. Vyměnili jsme si adresy, ale korespondence z důvodu nedostatečných jazykových znalostí už po dvou dopisech utichla.
Od té doby jsem mnohokrát myslel na to, kdo vlastně tahle Lenka byla, nebo spíš kým se v následujících 25 letech stala (vzpomenu si na ni pokaždé, když na cestě do Německa v Pardubicích přestupuju). Měli bychom si toho bývali hodně co říct, ale nedokázali jsme to. Stejně jako mnoho tisíc dalších lidí jsme tehdy oba byli přemoženi dynamikou událostí. Důležité je, že jsme ten půlden strávili spolu: krátce poté, co se zvedla železná opona, a dlouho předtím, než se uzavřely zrádné brány nové normality, se výjimečně zdálo možné všechno.
Autor je rakouský pedagog, vyučuje evropská studia na Trinity College v Dublinu. Je autorem středoevropského blogu Delirium clemens.
