Stačí, když se z nich stanou úředníci a obhájci nedomyšlených zákonů.
To je případ dění kolem chatrče, v kterou se léty zanedbávání proměnila bývalá plicní klinika v Jeseniově ulici na pražském Žižkově. Státu, jenž je jejím vlastníkem, léta nevadilo, že se stává rejdištěm krys, semeništěm hmyzu a že kvůli pachu z odpadků budou jednou muset vyklidit půl ulice.
Ne, na to jsme v Čechách zvyklí. Úřadům vadil letmý pokus boudu obsadit (jinak to nejde) a udělat z ní, ehm, klubovnu. Ano, o to šlo, o klubovnu. (Já bych asi přitom nebyl jejím návštěvníkem a na pořady Čtěme dětem Marxe by mě pořadatelé asi nedostali, ale o to teď nejde...) Pár dní byla v provozu, koncem týdne ji vyklidili těžkooděnci. V sobotu tam snad došlo i šarvátce. (ČTĚTE: Policista si na mě klekl a dal mi několik ran do hlavy, líčí aktivista zásah u Kliniky). Boj o kliniku se mezitím mění v boj třídní.
Česká tradice bordelářská
Je jisté, že mi hned někdo odpoví, že tím bylo porušeno právo vlastníka a paragrafy a zákony a kdyby se takové jednání stalo normou, tak kam bychom přišli? Jenže ta norma byla porušena dříve a někým jiným. Byla porušena vlastníkem, v tomto případě státem (a kdo je ten stát?) tím, že nechal věci dojít tak daleko a že se o svůj majetek nestaral – možná s ním spekuloval, ale já myslím, že spíše v české tradici bordelářské to prostě nechal svému osudu.
ČTĚTE TAKÉ: |
    |
Jistě, musí se dodržovat zákony, ale ty jsou v našem případě špatné, léta kritizované, jednostranně vychýlené na stranu neodpovědnosti, která se kdysi snad zaměňovala s posvátným právem vlastnickým. Po čtvrtstoletí vidí i konzervativec, natož normální občan, že to není tak jednoduché, že vlastnictví je péče a že veřejnost má právo do něj zasahovat, pokud ono zasahuje do veřejnosti.
A to se v případě budov, jež se stávají společenským ohrožením, děje. V tom smyslu je boj o klubovnu oprávněný. A přitom by o žádný boj jít nemuselo...
