S Evropou to jde trvale z kopce, ale na to bychom jako její obyvatelé s jistou pamětí měli být zvyklí. Jen za tu dobu, co si tady u nás vedeme záznamy, tedy takových tisíc let, tu bylo odhadem deset velkých katastrofických situací, každé století aspoň jedna. Války, hladomory, zmatky všeho druhu, útlak, okupace, intervence, revoluce, třídní boje...
Vždy to bylo strašné, ale nakonec jsme z toho vždy nějak vyšli. Sice různě pomačkaní a deformovaní, s kolektivní povahou dosti problematickou, ba v něčem i odpudivou, ale ta je rozptýlena do milionů osobních povah, které v jednotlivcích nejsou tak strašné. To bychom nemohli spolu vůbec žít. A přitom musíme.
Tak je to i s jinými národy v našem koutě světa. Vztahy mezi nimi jsou aspoň v té naší části Evropy lepší než kdykoli předtím. Já třeba nevím o tom, že by v našem okolí někdo myslel, třeba jen teoreticky, na krev a území jiného. To je v dějinách unikátní situace a obrovský výdobytek. Trochu dál to už tak jisté není, ale to by nás nemělo překvapovat, tak to bylo vždy a my buďme rádi, že aspoň na tom našem kousku glóbu to vyvanulo.
Pesimista a katastrofista to má vždycky snazší. Apokalyptik je pak vůbec oblíbený. Konspirátoři zažívají zlaté časy. Chmurné předpovědi vypadají vždy seriozněji než výzvy ke klidu a realismu, natož k optimismu.
Konec světa – nebo něco na ten způsob – jde očekávat vždy a když se pořád nedostavuje, nikomu to nevadí. Jen se trochu odloží nebo se rafinovaně řekne, že už vlastně nastal a žijeme v něm. Alarm je spuštěný permanentně.
Optimismus je považován za idiotství a dobrá mysl a vůle za nedostatek informací a slabý intelekt. Přitom jde o prostou důvěru, že slunce se zase vrátí a my se k němu počneme zase na půl roku přibližovat. Na tento prostý fakt nelze použít žádnou konspirační teorii a poněkud to vyvrací i představu o nezadržitelném pádu do temnot. Ty tu však byly odpradávna, stejně jako světlo, které nad nimi vždy znovu zvítězilo. Gloria in excelsis Deo.
