K těm přibylo nejnověji vydání díla Miloty Zdirada Poláka - muže, který v širším povědomí k národním klasikům (už) bohužel nepatří. Postava důstojníka a diplomata z počátku 19. století by se v něm skvěle vyjímala. Jednu část svazku tvoří Cesta do Itálie, jíž se MZP hrdě staví vedle vzorových italopisců vyspělejších literatur Goetha a Stendhala (a již je dodnes vhodno číst před cestou do Říma či Neapole).
Cestu do Itálie již bylo možné číst v moderní edici Alexandra Sticha v Živých dílech minulosti. Zato druhá část svazku, poéma Vznešenost přírody, pořádně dostupná nebyla - a nyní by mohla (měla!) zvednout české vlastence i básníky ze židlí. Co je Vznešenost přírody? Je to vědecký přírodopis i osvícenská teologie, popis smyslových vjemů i přírodních dějů, mezi nimiž výsostnou roli mají erupce sopek (které MZP důvěrně znal, proživ pár let pod Vesuvem).
Vznešenost přírody však sama jest erupcí: Je erupcí básnického jazyka, který sám sebe za pochodu vynalézá. Občas je bizarní („tento trupel kulný ulit z hrubolátné nerovnosti“), občas ale okouzlující a ukazující dopředu, k Máchovi („luna v panenském zde leží studu“ či „v tmavém lampy dohoření v nebe modru zlehka hasnou / blednou denice i vlasy ojiskřené září jasnou“). Skutečný pokrok jazyka se vždy opíral o poučené návraty.
Ne náhodou jeden z obnovitelů češtiny, Josef Topol, vyznával MZP (vedle Kollára) jako svůj vzor, jak se lze dočíst v Topolových esejích O čem básník ví. Když tak člověk čte texty mnoha mladých básnířů, plných dobré vůle, ale marně zápasících s banalitou soudobého jazyka - chce se mu zvolati: Čtěte, milí, MZP!
