Víc než co jiného polarizuje veřejnou debatu vztah k Putinově Rusku. Je na Ukrajině agresorem, či jen zúčastněným pozorovatelem občanské války? Tak to podávají blogeři i politici. Ano, už jsme „zpátky v Evropě“, ale problém je v tom, že jasné vodítko vůči Rusku nedává ani ona. Stačí se podívat, jak se summit EU stavěl k pokračování protiruských sankcí.
Summit rozhodl, že sankce je třeba sladit s plněním minské dohody o příměří na Ukrajině. Čtenář novin si ale řekne: nebylo to během roku už dvakrát jinak? Původní sankce byly uvaleny za anexi Krymu. Po letním sestřelení malajsijského letadla byly rozšířeny - spíše předefinovány, neboť o Krymu se už nemluvilo. A nyní se opět předefinovávají podle vztahu k dohodě z Minsku. Hrome, kde zůstal Krym a to letadlo?
Hlavním heslem EU i národních politik je jednotný postup, což má vůči Putinovi hluboký smysl. (Aby nemohl stavět jednu Evropu proti druhé.) Ale aby měly sankce smysl i pro občany evropských zemí, musí být jasné, na co jsou konkrétně vázány. (Aby šlo říci, že po splnění té a té podmínky skončí.) Před 25 lety bylo i ignorantům jasné, že sankce proti apartheidní Jižní Africe ukončí první všerasové volby - a stalo se. Ohledně Ruska to teď není jasné ani zasvěceným. Zruší sankce plnění minských dohod, objasnění letu MH17, nebo až vrácení Krymu? A jaký je postoj oficiálního Česka? To je otázka do soutěže. Jasný není ani postoj vlády, ani prezidenta. Ví se jen, že nejsou vzájemně slučitelné.
