Troppau-Opava tak sdílela společný smutný osud ne s většinou českých měst, relativně ušetřených – ale s většinou měst německých. Malé české – vlastně slezské – ale vlastně zas německé Drážďany.
O pár set metrů dál pokračuje ve Slezském muzeu výstava Země a její pán. Připomíná starší dějiny rakouského Slezska, zemičky rozdělené ještě do mozaiky „podzemiček“, jimž vládli biskupové z Olomouce a Vratislavi, řád německých rytířů nebo rody většinou místní, slezské, ale přimknuté k německé kultuře – Lichnowští, Sedlničtí, Wilczekové, jména známá především z dějin Vídně. Věru, stará slezská kultura byla rozepjata mezi Vídní a Berlínem, jemuž v 18. století připadla většina Slezska. Lichnowští hostili na Hradci nad Moravicí Beethovena, Liszta, Hofmannsthala a Krause, kněžna Mechtilda Lichnowská sama psala romány – ale co s tím česky mluvící Slezané? Teprve ve stínu vysoké exkluzivní kultury Opavy a Hradce plně chápeme hořkost Bezručových Slezských písní.
A ještě třetí výstavu hostí Opava. Jeden místní „politický podnikatel“ vyvěsil na náměstí na svém domě sedmdesátimetrovou plachtu s portrétem Miloše Zemana. Dobří lidé opavští mě prosili po ruskopřednášce, abych o té místní ostudě nepsal. Ale jakápak ostuda. Vždyť je to výsostné umělecké dílo ve veřejném prostoru! Kam se hrabe David Černý se svým fialovým „fakáčem“. Toto je skutečná kontroverze a provokace, skutečně šokující odpudivý artefakt, který by měl společnost budit k diskusi, čím je či chce být tato země; a kdo je či chce být její pán.
