Byl konec března a slunce pálilo jak u nás, když se podaří červenec. Barvy byly tak ostré a světlo tak vlezlé, že jsem si ke slamáku musel koupit za pár dolarů i sluneční brýle, které jsem nosil spolu s dioptrickými, takže jsem toho měl na nose víc než obvykle. Ulice tomu žáru odpovídaly, byly spíš prázdné, ale možná to byl klam, protože mezi mrakodrapy se všechno množství jeví jako by ředěné a miniaturní. Gigantické bloky ze skla a lesklého kovu odpalovaly lasery takové síly, že by provrtaly lebku zdatného dinosaura. Downtown L. A. se mi jevil jako futuristická vize na rozpáleném plátu.
Na ochozu věže losangelské radnice (Los Angeles City Hall) vál ale příjemný vítr. Držel jsem si klobouk a skrz dvoje brýle zíral na tu asi největší městskou plochu, kterou jsem kdy viděl. Na straně severovýchodní se nad nížinou zvedalo vysoké pohoří San Gabriel, na sever na jednom svahu menších zelených kopců se dal i odsud přečíst nápis Hollywood, na druhé straně jižní se do ztracena táhla městská kaše s rovnoběžnými ulicemi a silnicemi, které jako by plynule přecházely v obzor, kde začínal oceán.
Kousek pod věží se zvedalo mírné návrší Bunker Hill s extravagantní Walt Disney Concert Hall, která vypadá jako rozsekaný stříbrný pásovec, a hned vedle se tyčil trs mrakodrapů, které nejsou starší než třicet čtyřicet let. Proti nim je ta radnice, do jejíž věže jezdí takový ten luxusní secesní výtah, do nějž vás bez problémů pustí, jen vám dají na triko nálepku „visitor“, která je budovou historickou, neboť pochází z roku 1928. To už bylo Los Angeles druhé největší město v Americe, takže potřebovalo pořádnou radnici. Ve své době, tedy řekněme ve čtyřicátých letech, sem mohl třeba chodit i detektiv Phil Marlowe, když si potřeboval něco vyřídit na úřadech, třeba zaplatit pokutu za špatné parkování.
Ve srovnání s tou obrovskou plochou okolo, které je také Los Angeles, je jeho centrum, tedy Downtown, vlastně malé, i když kdyby stálo samostatně, tak by to stačilo na docela velké město. Původně bylo Los Angeles bez historického středu, bylo to jedno velké předměstí složené z rovnoběžných ulic s nekonečnými řadami bungalovů, těch nejtypičtějších amerických domů pro ty nejtypičtější Američany. Teprve v prvním desetiletí 20. století, kdy už tu žilo půl milionu lidí, zhruba tam, kde vede ulice Broadway, začalo vznikat dodatečně to správné americké centrum s domy s pompézními vchody a mohutnou dekorací a se vší art decovou teatrálností, které k tomu patří a která je úžasná a de facto nahrazuje v této zemi feudální hrady a aristokratická sídla. V ulicích kousek dál už to tak slavné nebylo, ba jistá ošuntělost tam nejspíš byla a je domovem, a tam asi také měl Phill Marlowe svou úřadovnu, v nějakém ošumělém domě v ošumělé ulici, na kterou vyšel, když si šel koupit cigarety. Tehdy ještě mohl kouřit na ulici a kde chtěl, což by tedy nyní nemohl a spíš ani nechtěl, protože kouření není cool. Skutečně, tady v Kalifornii (ovšem viděl jsem jen L. A. a pak San Francisco) pomalu nevidíte kuřáka, opravdu. A myslím, že to není jenom tím, že by se bál si zapálit.
Andělov se dlouho klubal z jednoho z desítek misijních hnízd, které podél kalifornského pobřeží v druhé polovině 18. století založili španělští misionáři, františkáni. Pro Španěle byla kolonizace především christianizace. Kněz šel ruku v ruce s vojákem, jeden doplňoval druhého, voják dodával knězi sílu a ochranu, kněz zase vojáka mírnil a chránil před jeho horlivostí místní obyvatelstvo, které ne vždy péči o svou duši bralo s povděkem. El Pueblo de Nuestra Señora la Reina de los Ángeles de la Porciúncula (Město Naší Paní, královny andělů z Porciunkule) bylo založené roku 1781, ale to už se pomalu nad španělskou říší v Americe začaly stahovat mraky, takže Kalifornie začátkem 20. let 19. století připadla až nahoru k Oregonu Mexiku, které misie v roce 1822 zrušilo. Mexičané tady pak dosti divoce (a špatně) hospodařili, ale pouze do konce čtyřicátých let, kdy prohráli válku se Spojenými státy (1846 – 47). Yankeeové v té době už v Kalifornii začínali převládat, a to jak nad indiány, tak nad Califomios, španělsky mluvícím obyvatelstvem, a z východu přitom přicházeli další a další. Protože tahla dravá bílá rasa nemohla tak krásnou a štědrou zem nechat jen tak ležet ladem nebo řádění vaqueros a banditos. Tahle sluncem zalitá zem pomerančů, která navíc v sobě skrývala obrovské bohatství zlata, na což se přišlo vzápětí, byla Eldorádem, vytouženou zemí, kde se měla ukojit činorodá yankeeovská touha po půdě, po prostoru, po bohatství, po svobodě. Manifest Destiny, „předučernost osudem“, ta problematická víra v civilizační poslání táhla rodící se americký národ, ten „nejinteligentnější, nejmorálnější a nejšťastnější národ na celém zemském povrchu“ jak se v onom Manifestu z roku 1845 praví, přes divoké pláně, neschůdné hory a nekonečné pustiny, od východu na západ, až tam, kde je mohl zastavit jen oceán.´
To je ta věc, která člověka napadá, když na místě vidí, co Amerika dokázala, a zároveň čte – a představuje si – za jakou cenu. Nezdolná touha anglosaské rasy, která byla hlavním nositelem expanze a dobývání, ale zároveň i technického, kulturního a civilizačního pokroku, ta touha hnát se vpřed, ovládat, dobývat, ale pak se také o dobyté starat a kultivovat a bohatství zmnožovat, je obdivuhodná a zároveň jaksi strašlivá. Prosperita, která neměla na světě obdoby a která většině obyvatelstva přinesla život v materiální, ale i v politické svobodě, o které se ještě dlouho nemohlo nikomu snít (západní Evropa se na americkou žívotní úroveň dostala až dlouho po druhé světové válce – a to se zásadní americkou pomocí), byla v počátcích a ještě v dlouhém průběhu vykoupena loupežemi, válkami, zločiny. Domorodé národy, byť roztroušené a sami mezi sebou znepřátelené až k vyhlazovacím válkám, byly prostě a sprostě oloupeny o svou zem, likvidovány a rozprášeny. Jiní obyvatelé dalekých zemí sem byli naopak zavlečeni, poníženi a pak drženi v otroctví (nikoli ale v Kalifornii, ta otrokářským státem nikdy nebyla). Co na tom, že Španělé, Francouzi nebo třeba Rusové, kteří se v Kalifornii také pokoušeli uchytit, ale nějak jim to nešlo, se nechovali lépe a nebyli ve vztahu k indiánům o nic zdrženlivější: největší genocida indiánů (především nemocemi, zcela je zkosily neštovice, oni zase Evropanům darovali syfilis) proběhla v 17. a 18. století a zodpovědní jsou za ni především Španělé... (Ostatně, hispánské obyvatelstvo pomalu v celé Los Angelském obvodu již pomalu zase převládá. Člověk si toho všimne na první pohled hned třeba na letišti, ale pak i v obchodech, v restauracích, na benzinových pumpách.)
Jenže oni holt nebyli tak úspěšní, oni nepostavili tak obrovská města, nerozjeli ten gigantický velkostroj na výrobu blahobytu, nezúrodnili prérie, nevybudovali tu největší a nejvýkonnější civilizaci na světě. Civilizaci, která je pořád tou nejobdivuhodnější a dopřává svým podílníkům nejvíc bohatství a svobody, ale která se přitom nejspíš hroutí pod svou vlastní tíhou, hroutí se pod svými nároky, ideály i vinami, a hroutí se i svou vlastní slabostí. Hroutí se podobně jako se hroutila Římská říše, jejíž pád trval několik století a měl spíš podobu vyhasínání, pomalé proměny podstaty a mravů. A stejně jako tehdy Říman, nebo v našem případě třeba pořímštělý Kelt, tak ani my nevíme, jak daleko k tomu roku 476, tedy tradičnímu datu pádu Západořímské říše, kdy si však nikdo ničeho významnějšího nevšiml, máme daleko a zda už vlastně ten rok 476 nenastal, čehož jsme si opět nemuseli ani všimnout. Proto znovu God bless America, držme jí palce, je to v našem zájmu.
Ale zpět do Los Angeles. To získalo statut města v roce 1850 a roce 1876 sem byla přivedena železnice, která sem pumpovala denně tisíce nových obyvatel. Nadraží Souther Pacific, na kterém jen v roce 1887 vystoupilo sto dvacet tisíc nových hledačů štěstí, přičemž ne všichni samozřejmě zůstali v L. A., patří k nejstarším zachovalým budovám ve městě. Je to taková malá vesnická stanice, že by si jí člověk nevšimnul. V roce 1900 už v L. A. žilo 103 tisíc lidí, do roku 1920 jejich počet vzrostl na půl milionu, dalších 350 tisíc jich žilo v okolí. Ve dvacátých letech přistěhovalectví pokračovalo, takže Phillip Marlow sdílel na konci třicátých letech úděl už s dvěma a půl miliony bytostí, vtažených do toho chřtánu nenasytného města, ve dne ozařovaného ostrým sluncem a v noci přikrytým něžným hávem amerického snu.
Vždy tady žilo mnoho ras a etnik: v říjnu 1871 se mezi sebou popraly dva čínské gangy, přičemž u toho zahynul jeden běloch. Běloši pak vtrhli do Čínské čtvrti a pobili devatenáct Číňanů, kteří většinou neměli s gangstery nic společného. Ovšem čínská čtvrť, kam jsem však nedošel a ani nevím, kde tady je, se mi asociuje s Polanského Čínskou čtvrtí, základním filmem, spojeným s L. A., ze kterého si člověk nadosmrti bude pamatovat fáčem zalepený nos Jacka Nicholsona a krásnou femme fatale Fay Dunawayovou. Pozadím té dosti nepřehledné zápletky, kdy i titul Chinatown je něčím jako „španělskou vesnicí“, tedy zmatkem v hlavě, byly špinavé obchody s vodou, které na rozdíl od všeho jiného, především ropy ale i zlata, byl tady vždycky nedostatek. Od začátku století bere Los Angeles vodu z hor vzdálených čtyři sta kilometrů. Kvůli zásobování vodou a výrobě elektřiny se postavily obří přehrady na řece Coloradu a gigantické akvadukty, jejichž stavby provázely ostré konflikty s farmáři z východní části Kalifornie. Postava cynického podnikatele, kterého hraje v Čínské čtvrti John Huston, má předobraz ve staviteli a vodním inženýrovi Williamu Mulhollandovi, po němž je pojmenována jedna z nejdelších ulic či spíš silnic táhnoucích se po kopcích hollywoodských k pobřeží Pacifiku. Jsou z ní krásné výhledy a v zákoutích jejich klikatin jsou uktryty pohádkové a surrealistické vily, které budí dojem, že se v nich musí dít něco zvláštního, že život bytostí, které je obývají nemá s životem normálních lidí, za které se považujeme, nic společného. Film Davida Lynche Mulholland Drive se pak už nejeví tak fantasmagorickým a mysteriózním, ale prostě jako realistický obrázek ze života.
Procházka po Downtownu LA je ovšem romantický zážitek. Lze si vybrat buďto novou, nebo starší trasu. Zvládnout se dají oboje. Ta mladší vede po Grand Avennue od katolické katedrály Panny Marie od Andělů (Cathedra of Our Lady of the Angels), ve které bych kostel nepoznal, přes Grand Park, na jehož rohu stojí ona Disneyho koncertní hala, ve které se ovšem Sněhurka a sedm trpaslíků neprovozuje, nýbrž tam vystupují největší esa koncertních pódií. Za tím extravagantním tvarem je náš dobře známý spoluautor Tančícího domu Frank Gehry, což mi tu stavbu okamžitě činilo bližší.
O kousek dál je pak postmoderní budova Museum of Contemporary Art (MOCA) – architektem byl Japonec Arata Isozaki. Jak si tak vybavuju, mají tam třeba temný pokoj vytapetovaný černou tapezou se stříbrnými obrázky genitálií: jmenuje se to Gober Genital Wallpaper – Gober se jmenuje umělec a je to samý penis a vagina, vhodné do dětského pokojíčku. A pak taky samozřejmě plno dalších věcí: popartové krávy od Warholla a komiksové zvětšeniny od Roy Lichtensteina a koláže a slepené objekty od Roberta Rauschenberga a ty fantastické v amoku lité obrazy od Jacksona Pollocka a nějaké předměty s plsti, provázků a starého plechu od Josepha Beuyse a pak plno dalších atraktivních předmětů. Nejlepší tam ale stejně byl bufet s vynikajícími zeleninovými saláty, při jejichž konzumaci – a vůbec při pohledu na nabídku zelených, vegetariánských, veganských a zdravým kypících (nebo to aspoň nesmírně dovedně předstírajících jídel - jsem myslel na hrozivou smlouvu TTIP a vůbec na hrozbu amerikanizace...
Pak člověk projde pod těmi mrakodrapy, z nichž nejstarší se jmenuje 611 Place a je z konce 60. let – do té doby byla nejvšší budou ve městě radnice. Nejvyšší skyscraper v L.A. je U.S. Bank Tower, který měří 310 metrů a je to zároveň nejvyšší barák na západ od Mississippi. Touhle procházkou člověk dojde k Ustřední knihovně (Central Library), která byla postavena v bouřlivých dvacátých letech podle plánů architekta Bertrama Goodhuea, jednoho z těch amerických eklektiků, kteří bez problémů míchali normanskou gotiku se slohem byzantským, římským, egyptským, islámským a třeba marťanským. Knihovna je vevnitř úžasná, skutečný sen bibliofila. Ostatně myslím, že člověk, například takový Čech, by měl být velmi zdrženlivý v soudech, které jsou spíše předsudky, například o té americké nekulturnosti. Já vím, že není možné soudit jen z toho, jak vypadá knihovna v L.A. nebo muzea nebo knihkupectví nebo univerzity (všechno nejlepší na světě), ale stejně...
A pak člověk je už trochu utrmácený a tak sejde dolů, do starší části Downtownu a ocitne se na Pershingově náměstí, které není pojmenované podle raket, nýbrž podle Johna J. Pershinga, kterému se říkalo Black Jakck a velel Američanům v první světové válce a jeho tři dcery i manželka uhořely, když hotel ve kterém v Mexiku bydleli, zachvátil požár. Hotel, který však zatím neshořel, je naproti a jmenuje se Millenium Biltmore Hotel a tady se poprvé v roce 1927 předávali Oskaři. Dovnitř jsem se nedostal, spal jsem jinde a trochu skromněji, ale na fotografiích ty interiéry vypadají jako jantarové komnaty ze snu šíleného velkovezíra.
A pak už je člověk skutečně na kraji sil a tak se potácí losaangelskou Broadwayí, které mají asi evokovat vchody do gotických katedrál, ale ony to jsou vstupy do biografů a music-hallů a divadel, jako třeba Million Dolar Theatre nebo Los Angeles Theatre nebo Tower Theatre. A každé to divadlo, které je vlastně primárně kino, je historické a konaly se tu premiéry ještě němých filmů a také koncerty a vystoupení všech možných kategorií a žánrů a stupňů důležitosti a všechno to něja k souviselo s americkým pojetím života, kde tak důležitou roli hraje show, tedy zábava a city a melodrama a schopnost zaujmout a prosadit se, což dává té kultuře tu obrovskou sílu, ale zároveň je i příčinou toho, proč tolika lidem (v Evropě) leze krkem, ať už upřímně nebo proto, že mají pocit, že by měla, že se to sluší.
A tak jak člověk postupuje tou Broadwayí a vrací se opět směrem k radnici, mění se trochu charakter té ulice, nejdřív jako by více přibyde lidí tmavší pleti a tedy i somráků a lidí, kteří vysedávají v papírových krabicích, pak se ulice hispanizuje a je tu plno obchodů se svatebními cukrkandlovými šaty a se svatými obrázky a různými devocionáliemi, jako jsou umělohmotné kosti svatých a podelný řez mučedníkovým tělem a pulzující srdce Jezuse Crista a takové věci. A sem tam se objeví nějaký bar nebo něco, co dřív mohlo barem být a kde mohl sedět Phillip Marlowe a léčit si kocovinu a kouřit a přemýšlet o nějakém zamotaném případu, který za mizernou mzdu 25 dolarů denně má rozlousknout. Tak ho tam vidět... Ale to bych chtěl od toho města moc. Tohle docela stačilo.
Příště San Francisco.
Všechny blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/
