Počítejme dále: celkový jednorázový bonus z krize může být skoro půl miliardy – přesně tolik, kolik vnitro vyrazilo ze správce české pokladny. Odhad stamilionového zisku vychází z jedenácti set azylantů a tříměsíčního řízení, ale nakonec u nás může skončit až čtyřnásobek lidí a azylové řízení, vzhledem k tomu, že jde již o předvybrané osoby, bude s největší pravděpodobností výrazně rychlejší. Zisk, zisk a zase zisk, takové je motto dne.
Když Česká republika před dvanácti lety podepsala přístupovou dohodu k EU, zaplavil veřejnou debatu nářek nad čísly – dostali jsme kvůli hospodářské síle a slabému agrárnímu sektoru nejnižší dotace na hlavu ze všech postkomunistických zemí. Dotační nářek se pak opakoval při vyjednávání „rozpočtu“, kdy zemědělci z východních zemí nedostávali (vzhledem k frapantně odlišným nákladům) stejné dotace jako farmáři ve starých zemích.
Naštěstí je Česko už dost dospělé, aby se podobným kupčením neřídilo: finanční argumenty v odmítání běženců nehrají prim.
Česká politika stojí už půl roku před pro ni zjevně neřešitelnou otázkou: jak ukázat solidaritu s ostatními a zároveň si uhájit suverénní azylovou politiku? Jak projevit soucit a účinnou pomoc lidem prchajícím před válkou a zároveň nepřenechat celé hrací pole xenofobním populistům?