Po několika dnech se původ obtíží přemístil do krajiny břišní a v pondělí večer přišla zpráva, která zněla ještě konkrétněji: rakovina mízních uzlin... Nechť od teď přicházejí zprávy již jen lepší!
Karel Gott je součástí české krajiny asi jako Říp. K tomu ho kdysi přirovnal Václav Havel, který ve své toleranci a nadhledu mohl klidně mít rád Plastic People a z jiných důvodů i Gotta. Snad to s tím Řípem myslel i ironicky, ale vystihl tím Gottovu „řípovitou“ podstatu. Gott, to nejsou žádná skaliska, žádné srázy a dramatické průrvy, ale naopak zaoblenost, vlídnost, srozumitelnost a důvěrnost, něco jako pěkný ženský prs či pecen chleba. Mohli jsme si zalepit uši voskem, mohli jsme ignorovat střední proud a prohlásit ho celý za bezcenné pozlátko, ale i tak... Karel Gott byl a je s námi jako „český úděl“, jako kunderovská otázka, která našla odpověď v jeho sladkém narkotickém zpěvu.
Karel Gott má rakovinu mízních uzlin, už zahájil léčbu |
Dělal jsem s ním před pár lety větší rozhovor. Více než jako zpěvák mě zajímal do té doby jako „společenský úkaz“, jako fenomén par excellence. Na to jsem byl vlastně zvědavější než na to, jaký je Karel Gott člověk. Dlouze jsme spolu mluvili telefonicky, pak jsme se čtyřikrát na několik hodin setkali. Můj základní dojem z něho byl, že je to člověk v podstatě plachý, vlídný, pozorný a v něčem snad i bezelstný. Myslím, že jsem v něm po celou dobu nezlomil jistý pocit nedůvěry, možná i oprávněný. Jako by v něm byla uvízlá obava, zda není manipulován a zneužíván. Choval se jakoby v amplitudách, v nichž se střídaly vlny přirozeného showmana, spontánního vypravěčství, světaznalé suverenity, kterou si může dovolit jako v této zemi málokdo, a hned vedle toho stavy nejistoty a jakési ostražitosti a opatrnosti.
Často mě napadalo, jak vlastně i při vší své jedinečné kariéře je tento člověk „uvězněn“ tady v Čechách, zemi, která ho sice miluje, hýčká si ho, ale on přitom stále neví, nechystá-li na něho nějaký podraz. Jako by na něj byl pořád připravený a čekal, odkud přijde. A tak jsem se díval do jeho modrých očí a věděl, že je do nich vepsán jeden pozoruhodný zdejší osud, přičemž ty oči, stejně jako hlas, zůstávají zvláštním způsobem čiré a průzračné. A věřte mi: velmi lidské.
Mnoho zdaru, Mistře... Držme palce.
