Procházka po českých (a bohužel i moravských) vánočních náměstích je tristní a srdcervoucí. Z ampliónu vyřvávají elektrizované koledy, říhavý pach laciného svařáku se mísí s nasládlým a nepříjemným odérem tzv. trdelníku, věci, která je jednak nedobrá a druhak o ní nikdo, dokud nějaký Maďar nepřivezl před pár lety stroj na jeho vyrábění, v Čechách neslyšel.
PEŇÁS: Světlo se vrací z temnot |
Ošklivé zvětšené psí boudy nabízejí předměty, které by si nikdo dobrovolně pro sebe nekoupil: solné kameny, humpolácké a všude stejné hrnky jak do domku baby jagy, alergii vzbuzující chemické lektvary do vany, ezoterické nesmysly, bačovské papuče a valašky, sekyrky a amulety jako bychom byli lidem poloindiánským a nikoli středoevropským.
Vzácností je narazit na předmět skutečně vkusný, na kterém je vidět nějaká dovednost a kvalita. Krajové a místní pozoruhodnosti či pokrmy zmizely úplně, v jižních Čechách nebo na Hané, všude langoše a oštiepok.
PEŇÁS: Čím více se stydím za národ, tím více jsem |
Lid, který se nyní tváří, že tu zažívá české Vánoce, už neví, o co šlo. Ten kontrast je do očí bijící na české a na saské straně Krušných hor, kde se tradice zachovaly a i svíčky mají řád a úroveň. Takový výlet kousek za hranice je dobrý pro národní masochisty.
Neboť české Vánoce jsou nyní už i po stránce estetické zrmzačeným hybridem. Kdesi vzadu je nejasné tušení dávno poničené a už zřejmě nevzkřísitelné barokně-rokokové tradice (jesličky, stromeček, Rybova mše), vepředu pak unifikovaná infantilní pohádkově-konzumní fantazijní improvizace, vytvářená nešikovnými lidmi bez talentu a citu.
Výsledkem je matlanina papundeklových andílků s debilními sněhuláky a soby uplácanými z toho nejlacinějšího materiálu, ze skelné vaty a polystyrenu. Patrný je naprostý úpadek řemeslné, rukodělné práce, neschopnost napsat nápis tak, aby byl aspoň trochu hezký, problém se základními pravidly estetiky, zmatlanina pseudofolklóru a nejpokleslejší formy masového konzumu.
PEŇÁS: Kulturní barbaři. Ve jménu revoluce bořili už imámové Lenin a Trockij |
Zoufalé jsou pokusy vtisknout Vánocům jakýsi lidově-rurální ráz, takže se i v místech, kde nikdy žádní pastevci ovcí nežili a kde po staletí kvetla vysoká měšťanská kultura, vyskytují výjevy ze salaší, kotárů a karpatských chlévů.
Jsou to smutné a bučivé české Vánoce. Schovaly se do postranních koutů pozavíraných kostelů, kde ještě nevykradli jesličky. Tam by je měl člověk jít hledat.
Gloria in excelsis Deo.