Primárně a nejhlasitěji pan Stropnický cílí na zhrzené voliče TOP 09, zlovolně řečeno, knížecí vegetariány, zhnusené masožravcem Kalouskem. Proto též novopečený předseda vzápětí po volbě ohlásil, že spolupráce s KSČM nepřipadá v úvahu. Ale pozor, Stropnický nechce zůstávat ve středu, chce straně dát jasný levicový profil a zároveň být iniciátorem vzniku celorepublikového hnutí, připraveného oslovit všechny a být alternativou pro „prohlédnuvší“ voliče ANO. Otázku, zda něco takového je vůbec možné, tedy být jasně nalevo a zároveň oslovovat takto široké spektrum občanů, nechme stranou.
Matěj Stropnický se stal předsedou Strany Zelených |
Věříme panu Stropnickému jeho ambici získat preference měřitelné v desítkách procent, ovšem k takovému výsledku vede dlouhá cesta. Nebude stačit oslovit Matěje Hollana z Brna či Martina Hausenblase z Ústí nad Labem, bude nutné se s nimi též dohodnout a dohody držet. V tomto oboru má pan předseda SZ podobnou pověst jako levicový idol ČSSD Dienstbier, tedy velmi špatnou. Není též vůbec náhoda, že v místech, kde se daří zmiňovaným nezeleným politikům, právě Stropnického spolustraníci ztroskotávají. Pan Stropnický též neprozradil, co chce jmenovaným nabídnout, kromě báječné příležitosti nechat si od něj poroučet (třeba v otázce limitů, kde je pro jejich prolomení) a sloužit nevolitelným straníkům SZ.
Další Stropnického slabinou je neochota přiznat vlastní chybu, jako propagátor prezidentského kandidáta Zemana by se neměl dětinsky vymlouvat na to, že to co prezident předvádí, „nikdo nemohl očekávat“. To je zjevná nepravda.
Přetahovaná o voliče
Matěj Stropnický jednoznačně hodlá lovit i mezi voliči ČSSD, která se snaží balancovat a ukazuje dvě tváře: jednu pana ministra vnitra Chovance (oslovuje tradiční voliče ČSSD, ty pan Zeman kdysi nazval zdivočelými komunisty) a druhou pana ministra Dienstbiera, který nabízí místo 15 tisícům uprchlíků. O ty druhé, voliče – salónní teoretiky, bude napříště Lidový dům se Stranou zelených zápolit.
Za jistých okolností může pan Stropnický dokráčet i do sněmovny, avšak mnohem reálnější než zrození mohutného hnutí, jeví se pozdější pád, zcela v intencích zkušeností s panem Bursíkem. Strana zelených totiž neskýtá záruky, že by nevyhořela v praktické politice, tak jako dosud vždy, měla-li příležitost jinde než na komunální úrovni.
