Platí to i pro konferenci v Mnichově a ostré projevy premiéra Medveděva i ministra zahraničí Lavrova. Pro lidi z bezpečnosti je ta konference tím, čím je pro finančníky a ekonomy setkání v Davosu. Je tam každý, kdo něco znamená. A mluví se otevřeně. Z hlasů Kremlu nelze vyvodit, oč přesně Putinovi jde, jakou přesnou čáru chce vytyčit. Lze z nich vyvodit „jen“ jisté obecné poselství vůči Západu.
Letošní poselství není nové. Premiér Medveděv v Mnichově jen zopakoval to, co tam už v únoru 2007 říkal prezident Putin. To byl přelomový projev. Ten se tvrdě opřel do Západu, jeho „agresivní“ politiky útočící na Rusko a vyvolávající prý v něm strach. Je-li v letošních projevech něco nového, tak zřejmě toto. Až dosud jsme si mohli myslet, že Rusko předvádí Západu hru na hodného (Medveděv) a zlého (Putin) policajta. Teď platí, že Rusko mluví hlasem jednoho muže, ať se zrovna jmenuje jakkoliv. A – což je daleko důležitější – že se nespokojilo tím, že Západ de facto akceptoval anexi Krymu a nynější zásah do války v Sýrii.
Sledovat hlasy Kremlu je důležité. Ale mělo se tak činit už před devíti lety. Pak by Západ nebyl překvapen tím, že Rusko si vyzkoušelo vojenskou invazi (Gruzie, srpen 2008) a pak i anexi (Krym, únor 2014). To se dalo z Putinova projevu odhadnout. Z Medveděvova projevu lze odhadnout, že Rusko se nespokojí dosavadními ústupky Západu – tím, že Obama odtroubil protiraketovou obranu (která tolik vadila Putinovi) nebo že EU de facto přijala anexi Krymu (v dohodě o příměří se o ní vůbec nemluvilo).
Hledáte-li, odkud Putin čerpá naději ve slabost Západu i touhu ji testovat, nabízí se například toto. EU není ani po roce migrační kalamity schopná zajistit vnější hranici Schengenu. Dává prostor hlasům, jež tvrdí, že hranice je jen čára na mapě. Co si má o takovém společenství myslet člověk, který ty „čáry na mapě“ gumuje zcela bezostyšně?
