Němci zadrželi český autobus s uprchlíky. V Česku půjdou do detence |
Za prvé je třeba říci, že ti, kteří odmítají uprchlíky, situace nepochybně využijí. Ale většinou jsou to ti, kteří „měli jasno“ už dříve. Za druhé je třeba se zastat Generace 21, udělali to, co považovali za nejlepší, a nelitovali svého času ani peněz, aby pomohli bližním. Za to zasluhují úctu, a nikoli posměch. Pro ně znamená chování uprchlíků ještě větší ránu než pro zbytek společnosti. Za třetí, komunikujeme s prchajícími špatně, a to jednak z důvodu civilizačních rozdílů (orientálci si myslí, že u nás lze o všem smlouvat) a též důvodů psychologických.
Je docela podrobně popsáno, jak reaguje lidská psychika na stresovou situaci (smrtelné onemocnění, útěk z vlasti), jak se v čase postoje různě mění a jak je třeba s takovým člověkem pracovat. Ono přemístit se o tisíce kilometrů do úplně odlišné kultury, jazyka i klimatu je pořádný šok. Zdá se, že s tím moc nepočítáme.
Dalším faktorem je evidentně mizerná informovanost uprchlíků. Jejich představy i očekávání jsou zjevně úplně falešné. Zde by se měla snažit nejen oficiální místa, ale i neziskovky. Uprchlíci netuší, že v Evropě zpravidla uživí rodinu práce obou rodičů, muže a ženy, že si nelze otevřít restauraci jen tak a že nemohou žádat úřady o cokoli a pak si „to rozmýšlet“. Že svoboda, kterou tu máme, má striktní pravidla.
Dalším obrovským dluhem je práce médií s tuzemskou veřejností. Stále opakovaně se nám ukazují obrazy trpících v táborech či na lodích, kteří před sebe jako živé štíty stavějí své děti. Po čase obrazy hrůz přestávají fungovat, recipient otupí. Navíc může podobné prezentace vnímat jako citové vydírání. A to odhlížíme od skutečnosti, že zde v Evropě máme odlišnou představu o rodičovské odpovědnosti za zdraví a životy dětí. Obrazy chudáků nekorespondují s chováním některých z nich, ba ani s jejich požadavky. Z rozčarování, které tento rozpor generuje, pak nelze v žádném případě obviňovat občany.
  |
Je evidentní, nakolik chybí naší zemi zkušenost s uprchlíky. Pokud s tímto faktem nezačneme pracovat racionálně, nemůžeme se divit reakcím společnosti.
