Laicky a zjednodušeně řečeno: i tato matka nosička ovlivňuje to, jaká část genetické výbavy plodu se aktivuje, tedy jaké dítě bude. Je tedy nasnadě, že dítě přivedené na svět touto cestou má vlastně matky dvě.
Lze možná chápat zoufalé páry, které jsou v situaci, kdy třeba žena přišla vinou nemoci o dělohu; ty nemají na výběr a je to pro ně cesta z bezdětnosti. Nicméně rozmáhající se trend náhradních matek spíš ukazuje na to, že tato možnost se otvírá hlavně pro páry, které na to mají peníze. Leckomu se jeví lepší utratit pár set tisíc než riskovat porod a „zkazit ženě postavu“. Nechme moralizování stranou, tak zkrátka někteří lidé uvažují.
A jelikož stačí lékařské dobrozdání, že jste v tomto punktu nějak zdravotně postiženi, aby vám bylo použití náhradní matky zcela legálně povoleno, pak je rozmach téhle služby vysvětlitelný. Máte-li dostatek peněz, jeví se celý proces jen jako pouhá technická překážka.
Nový nadčlověk - hedónista?
Avšak není, jistě všichni víme, jak složité jsou vztahy rodičů a dětí a jak komplikovaně se vytváří loajalita dětí vůči rodičům. Proč by ale, hrome, mělo dítě cítit vděčnost a úctu k osobě, která se ani nenamáhala je porodit a která si ho opatřila jako předmět v supermarketu – bez rizika a námahy? Copak není mateřské pouto nejsilnější právě pro tu osudovost devítiměsíčního obtížného soužití završeného porodem? Proč se asi ženy desítky let hádají s tuzemskými gynekology o důstojnějších podmínkách u porodu? Asi proto, že celý proces není ani nemoc, ani pouhá „nějaká venkoncem dost nepříjemná“ technikálie. Porod je klíčovým bodem vzniku pouta matky a dítěte. Matka pak je pro dítě prvním zprostředkovatelem vztahu k otci.
Co pak zbude z těchto vztahů? Jaké hodnoty vyznává rodina, kde je prioritou pěkná postava, pohodlný život a odmítnutí jakéhokoli sebeobětování? Jak se bude cítit dítě, jehož jedna „matka“ nebyla ochotna ho odnosit a porodit a ta druhá ho považovala za zboží, které v pravý čas vymění za odměnu? Asi zní logicky, že rodičům „půjčovatelům plodu“ nevadí, že jejich dítě bude na celý život formováno pobytem v děloze osoby, která dokáže až k neexistenci potlačit mateřské city a ke svému „břichu“ přistupuje docela cynicky.
Katastrofisté již mají své černé vize: Žijeme v době, která stvoří nového nadčlověka hédonistu, který se od zrození do smrti bude zabývat jen sám sebou, svými pocity a myšlenkami a celý svět mu bude jen zrcadlem. Nejspíš ne, sobci totiž přežívají jen díky přepychu, bohatství a toleranci lhostejné společnosti. Vše může být velmi dočasné.
