Kluci mohou začít žít – v rámci velmi nešťastných podmínek – co možná nejvíce normálně.
Vyprávěnka, která nejvíce rezonuje v tomto národě, zní: zlí Norové ukradli Evě Michalákové děti – ať je okamžitě vrátí! Jenže dítě není křeček. Není pochyb, že stát má ingerovat do rodiny co nejméně; ale stejně tak není pochyb, že pokud nastane abnormální, vyhrocená situace, stát musí dbát v prvé řadě na právo dítěte, práva otce a matky jsou až druhotná.
Nikdo z nás neví přesně, co se v rodině Michalákových před lety dělo. Z útržků spisových dokumentů je zjevné, že situace byla krajně nedobrá. Dokonce i Zdeněk Kapitán, ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD), jenž s norskými úřady vyjednával, řekl: „Dovedu si představit, že iv Česku by případ skončil odebráním“. Je samozřejmě velikou otázkou, zda to je a bylo správné řešení. Hlavní ambice sociální ochrany dětí má být v podpoře rodiny, nikoli v odebírání, ale česká a norská praxe optimální bohužel není. Nicméně klíčová otázka, kterou řešily norské soudy, nebyla „Zachoval se Barnevernet v roce 2011 perfektně?“, nýbrž „Co je teď pro oba osudem zkoušené kluky nejlepší?“
Autor těchto řádků bohužel viděl před rokem spisový materiál. Situace v rodině byla kritická, ale stejně tak považuje za zcela nepochopitelné některé kroky Barnevernetu. Ale kluci nejsou křečci, které vrátíme do původní klece a všichni budou šťastni. Jak řekl pro LN Peter Pöthe, přední český dětský psychiatr a spoluzakladatel Linky bezpečí: „Minulost nelze změnit. To je fakt, který musíme přijmout. Může nastat situace, že by revokace třeba špatného rozhodnutí v minulosti dětem ublížila ještě mnohem víc.“
Norský soud neměl za primární úkol napravit možnou starou křivdu. Ale najít pro kluky co nejméně špatnou cestu dál životem. Aby bolestnou ztrátu bezpečí, kterou už jednou podstoupili, nemuseli prožívat znova.
