Nad hlavami muže i ženy jsou zavěšeny nápisy penne sauce tomate a penne gratinées, nad haldou mrtvol pak nápis lasagnes.
Právě tímto způsobem karikaturista z francouzského časopisu Charlie Hebdo umělecky pojal nedávné italské zemětřesení, které si vyžádalo kolem tří set obětí. Jinými slovy, z obětí zemětřesení se pro karikaturistu označeného jako Félix staly polotovary sloužící k výrobě italských jídel.
Všichni jsme pobouřeni. Máme pocit, že jde o neúctu k mrtvým. Dokonce jsou pobouřeni i oficiální představitelé Francie, která už prostřednictvím svého velvyslance v Itálii vzkázala, že obrázek, který se objevil v Charlie Hebdo, nemá nic společného s pozicí Francie.
Namístě je prostá otázka: Proč tolik pobouření? Vždyť ani ne přede dvěma lety jsme byli všichni Charlie (samozřejmě jde o nadsázku: skoro všichni jsme byli Charlie) – byli jsme neumdlévajícími praporečníky svobody slova. To už jimi být nechceme?
A pokud nechceme, jak to zařídit? Přece cítíme, že nelze jednou Charliem být a jednou nebýt, když je to stále tentýž symbol svobody slova. Anebo to není tentýž Charlie a v průběhu dvou let zmutoval? Odhodil nevinnost a narostly mu růžky?
Na závěr už bez ironie: Právě naše pobouřené reakce na „italskou“ karikaturu ukazují, že bytí Charliem nikdy neznamenalo jen jedno jediné (lásku ke svobodě slova), že vždy – i před necelými dvěma lety – bylo směsicí všeho možného (hnusného i ctnostného), všeho, co nejsme nikdy v úplnosti schopni obsáhnout.
Proto stejně jako přede dvěma lety bylo nešťastné říci „Jsem Charlie“, je dnes nešťastné říci „Nejsem Charlie“. Jen bychom tím zvětšovali chaos. Někdy je možná lepší mlčet.
