Možná to nejsilnější straně nedochází, ale vůbec tady nejde o zpochybňování naší pozice vůči jednotné Číně, ale o formu a kontext prohlášení. Ostatně ambivalenci celé věci vnímají i aktéři samotní. Předseda Senátu Štěch sice tento krok hájí, ale zároveň říká: „Nikde nikdo nenajde v této věci můj podpis.“ K čemu ten alibismus? Ministr zahraničí Zaorálek vypracoval článek do deníku Právo. V něm přirovnává setkání ministra Hermana s dalajlamou ke vnucování demokracie silou a připomíná vojenský zásah v Iráku roku 2003. Pokud je nám známo, ministr Herman nikdy nenavrhoval zaútočit na Čínu, setkal se pouze s mužem, jehož vláda v Pekingu nenávidí. Má-li ČSSD v celé věci jasno, není nic snadnějšího, než ministra kultury odvolat, premiér tuhle pravomoc má a prezident jistě nebude proti.
  |
Zajímavé je i tvrzení pana Zaorálka, že prý jsme Číně v minulosti málo nadbíhali a do budoucna to máme napravit. Vzhledem k faktu, že v pořadí investorů je Čína na 22. místě, je třeba si klást otázku, zda za touhle politikou ČSSD není i nějaký jiný zájem. Vždyť ze slibovaných gigantických investic nemá zatím ani volič ČSSD vůbec nic.
Třeba sociální demokraté prosazují vůči Číně nesmírně moudrou a prozíravou politiku, jen pár hloupých občanů to nepochopilo. Ovšem způsoby, kterými se to strana pokouší vyžehlit a vysvětlit veřejnosti, působí opačně. Takový ministr Zaorálek se bojí „svatoušků, kteří za moralizováním skrývají pouze své podrazy“. Pan Zaorálek tedy provádí demoralizování? Na spoustu lidí to tak působí a navíc umanutost, s jakou se ČSSD ke svému špatně provedenému úkonu vrací, jen povzbuzuje teorie, že to nečiní dobrovolně ani nezištně. Prozápadní orientace země se panu Zaorálkovi scvrkává ve vyvěšení evropské vlajky na Hradě.