D8 uzavírá padesát let budování dálnic u nás. To, co se dělo předtím (plány, projekty, rozestavěné úseky), patří k prehistorii. Ale skutečná historie začala až v roce 1967 zahájením stavby dálnice D1. Takže: kam jsme za ono půlstoletí dospěli? Můžeme vůbec hovořit o skutečné dálniční síti, nebo jen o rozvíjení jejího projektu?
Když v Utahu dokončili Pacifickou dráhu, bylo to jen šest let po začátku stavby dlouhé 3077 kilometrů. Oproti tomu působí 1247 kilometrů českých dálnic postavených za 50 let směšně. Jistě, toto srovnání je absurdní, neboť jde o jiné technologie, normy, právní a společenské prostředí. Ale i srovnání daleko férovější – například s výstavbou dálnic v Polsku – dopadá pro nás neblaze. A to je země, z jejíž dopravní infrastruktury jsme si ještě před dvaceti lety dělali spíše legraci.
To jsou širší problémy než sesuv horniny na D8. Dálnice přibývají pomalu. Loni to číslo poskočilo jen proto, že úřady do škatulky dálnice přesunuly i rychlostní silnice. Ano, teď oslavujeme dvojí dálniční spojení s Německem a jedno se Slovenskem (zděděné z federace), ale stále chybí pořádné spojení s Polskem a Rakouskem. A jestli struktura našich dálnic něco připomíná, tak spíše centralizovanou pavučinu s pevným těžištěm v Praze než široce dostupnou síť, jako je tomu v Německu. To nevypovídá o promyšleném systému v zemi, která leží uprostřed střední Evropy a je notoricky závislá na kontaktech a spolupráci se sousedy.
Budování českých dálnic vykazuje jeden společný problém. Každý projekt se rozděluje na krátké úseky, které se postupně začínají stavět, přičemž jako poslední přicházejí na řadu ty nejkomplikovanější. Na tom drhlo dokončení D5 (obchvat Plzně), D8 (průchod středohořím), spoje do Polska a Rakouska (přes Mikulov, či přes Břeclav?) i projekt D3 (kudy přes Sázavu?). Vzejde z toho po dokončení D8 nějaká lekce? Budou se příště problémy komplikovaných úseků řešit jako první? Výplatu by na to nikdo nevsadil.
