Lidovky.cz

PETRÁČEK: Disidenti se hodí i dnes, ale Charta 77 mohla vzniknout jen za Husáka

Názory

  11:36
Zveřejnění Charty 77 předznamenala divoká honička v Praze, zní titulek zprávy ČTK. Z toho vidíme, že vznik Charty už patří do panteonu národní mytologie. To není výsměch ani odsudek. Každá společnost se opírá o své mytologie, a je-li součástí té české příběh disentu a Charty 77, je to jen dobře.

Slavný polibek Husáka a Brežněva - když je komunistická láska upřimná, na věku a pohlaví nezáleží foto: MAFRA - Dalibor Glück

I proto byl umístěn dočasný pomníček tam, kde 6. ledna 1977 estébáci zatkli Václava Havla, Pavla Landovského a Ludvíka Vaculíka, když rozváželi základní prohlášení Charty. Ale protože se ten příběh rozvíjí 40 let po základní události, čteme ho dnešníma očima se všemi nepřesnostmi, které pozdní čtení provázejí.

Už formulace „zveřejnění Charty 77“ je vlastně omyl, jenž vznikl v éře, kdy se publikuje vše. Vždyť to, co dělá z Charty národní mytologii ztělesňující odpor k normalizaci, spočívá právě ve faktu, že základní prohlášení až do listopadu 1989 zveřejněno nebylo. Tedy nepočítáme-li jeho zveřejnění v západním tisku, v československém vysílání zahraničního rozhlasu či v samizdatových opisech.

To je jádrem příběhu normalizace i odporu k ní. Prohlášení Ch 77 reagovalo na publikaci mezinárodních paktů o lidských právech (vyšly 13. října 1976 ve Sbírce zákonů), ale samo zveřejněno nebylo. Toto byl orwellovský rys celé věci: totalitní stát pořádal hon na dokument a nutil společnost (hlavně její kulturní, vědecké či sportovní elity), aby ho odsuzovala, aniž by měla šanci se s textem seznámit. Kampaň zvaná anticharta byla největším ponížením českých elit od manifestací loajality s třetí říší po atentátu na Heydricha.

Zdálo by se, že tu jen opakujeme banálně známá fakta, která každý zná a s nimiž lidé nad čtyřicet let mají osobní neblahou zkušenost. Ale není to tak. Jinak by právě v této době neposilovaly pocity, že k obraně svobody slova a názoru jsou zapotřebí noví disidenti, ba i nějaká Charta 2017.

Skupina napříč bublinami

Připomeňme jednu podstatnou věc. Disidentství jako takové není vázáno na tu či onu dobu nebo režim. I z nejvyspělejších zemí známe disentní postoje ústavních soudců a z definice je disidentský i úřad veřejného ochránce práv (ombudsmana). Vyčítá-li někdo Anně Šabatové disidentské postoje, nepochopil, že její úřad má přímo v popisu práce hájit lidi proti establishmentu.

Naproti tomu Charta 77 mohla vzniknout jen v husákovské „totalitě light“. Ten režim nebyl brutální a krvežíznivý, nevraždil odpůrce, nepořádal monstrprocesy, ale společnost byla zglajchšaltovaná a utěsněná víc než v Polsku, Maďarsku i NDR. Jen v těchto podmínkách mohla vzniknout disidentská pospolitost liberálů, konzervativců, křesťanů, bývalých reformních komunistů i jiných názorových part. Čtete-li dnes základní prohlášení, to hlavní najdete až v poslední čtvrtině: „Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.“

Právě tato situace a zkušenost z ní jsou do dnešních poměrů zřejmě nepřenosné, jakkoliv by si našinec přál opak.

CHARTA 77

Nenávist, kam se podíváš

I dnes se ozývají lidé přesvědčení, že čelí silám zla a musí se jim vzepřít. Ti na pravici mívají pocit, že je válcuje kulturní levice. Levicoví liberálové zase cítí, že se společenské kyvadlo obrací proti nim. Společné je jim to, že se zdržují ve vlastních a neprostupných názorových bublinách.

Na webu čteme o nové normalizaci s novými disidenty – lidmi ohroženými na pracovních místech i v možnostech publikace pro své politicky nekorektní názory. Či naopak o všudypřítomné nenávisti. Ta hrozí, ale často se používá jen jako nálepka. Když prezident Zeman kritizoval možnou cenzuru internetu, Hospodářské noviny to označily za „nevánočně nenávistnou pasáž“. Jistě, ta pasáž byla přepjatá, kritiku zasluhující, ale proč nenávistná?

Zkuste si srovnat výrazy „štvavé vysílačky“ a „pravicoví štváči“. První pochází z totalitní kampaně proti Chartě (Ahoj na sobotu, 1977). Druhý ze západní kampaně proti skutečným i údajným xenofobům (Spiegel Online, 6. 12. 2016). Jazykově jsou však zaměnitelné. Jako by boj za dobro opravňoval všechny prostředky.

Na druhé straně barikády jde na dřeň Zdeněk Zbořil v Literárních novinách. Jak to, že ani pamětníci Charty se neozvali proti cenzurním rizikům Centra proti terorismu a hybridním hrozbám? Tak se ptá v článku Měli jsme Chartu 77, teď máme Chartu 2017.

Tím se vracíme k úvodu. Svoboda slova je vzácná a zaslouží si ostrahu. Leč každý, kdo se při tom ohání Chartou 77, by měl vědět, že její příběh spočíval na absolutním mediálním umlčení a vytěsnění. Kdežto dnes i ti nejagresivnější a nejublíženější kritici režimu si mohou psát po libosti – a když ne do novin, tak na web. Toto je lekce ke 40. výročí Charty.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.