Světové ceny uranu se za loňské první pololetí propadly o 27 procent, ve srovnání s rokem 2007 dokonce o 80 procent. Zatímco v roce 2007 se jedna libra uranu (0,454 kg) prodávala na světových trzích v jednu chvíli za 135 dolarů, v červnu byla k mání za 25 dolarů. Podle agentury Bloomberg na tom byl uran z 80 sledovaných komodit nejhůř, hned po uhlíkových kreditech.
Pro letošní rok předpovídají analytici cenu kolem 32 dolarů, což je těsně nad hranicí průměrné rentability těžby. Jinými slovy: řada těžebních společností v současné době prodělává. Deník Wall Street Journal vyjmenoval v červenci tyto hlavní příčiny: odstavování jaderných reaktorů v USA, ohlášený útlum jaderné energetiky ve Francii, nenaplněné sliby jaderného restartu v Japonsku a enormní množství zásob vytěženého uranu, které by postačily k provozu všech jaderných reaktorů po celém světě na více než osm let.
Jen tak mimochodem, banka RBC Capital Markets v roce 2010 předpovídala, že cena uranu se bude v roce 2015 pohybovat kolem 80 dolarů za libru. Tehdy ovšem, pravda, nikdo nepočítal s katastrofou ve Fukušimě, která zásadně urychlila rozvoj obnovitelných zdrojů na úkor zejména jaderné energetiky.
Přesun do levných zemí
V souvislosti s propadem cen uranu nelze ovšem přehlédnout, že uranový průmysl udělal v posledních letech to co řada jiných odvětví: přesunul produkci do „levných“ zemí. Požadavky na ekologickou bezpečnost spolu s odporem veřejnosti způsobily, že uranové doly ve střední a západní Evropě patří až na jedinou výjimku minulosti.
Tou výjimkou je, jak známo, důl v Rožné na Českomoravské vrchovině – a i ten podle nedávného oznámení státního podniku Diamo letos skončí. Jedinou evropskou zemí s aktivními uranovými doly pak zůstane Ukrajina. Ze „západních“ států těží uran již jen Kanada a Austrálie, v obou ovšem množství vytěžené suroviny dlouhodobě klesá (v Austrálii za posledních deset let o polovinu). Důsledky jsou zásadní určitou dobu kanadské firmě Uranium One, ta je ale v roce 2010 prodala ruské státní firmě ARMZ. Její ředitel Vadim Živov tehdy podle oficiální zprávy prohlásil: „Konsolidace (...) pomůže zajistit dodávky uranu pro rozsáhlý program státní korporace Rosatom na stavbu jaderných elektráren v zahraničí.“ Jinými slovy: Moskva si tím upevnila svůj vliv v Kazachstánu a zároveň si zajistila vyděračský potenciál vůči zemím závislým na ruském, resp. ruskokazašském uranu.
Noví uranoví hráči
Přesun těžby uranu do nedemokratických zemí znamená rozsáhlou ekologickou devastaci a zhoršení životních podmínek místních obyvatel. Získat průmyslově využitelný uran je totiž extrémně náročné. Jeho koncentrace v horninách se pohybuje nanejvýš do jednoho procenta, takže je nutné vytěženou rudu tzv. přepracovat. Proto jsou pro uranové doly typické obrovské haldy hlušiny a jezera odkališť, přičemž obojí ohrožuje přírodu i lidské zdraví ještě dlouho po ukončení těžby. – a to jak politické, tak environmentální. Evropa byla na dovozu uranu závislá vždy, míra této závislosti se ale nyní stává téměř absolutní. Zásadně se změnila i struktura dovozu: zatímco v roce 2005 dodávaly Kanada a Austrálie 45 procent uranu a Rusko 10 procent, k loňskému roku je tento poměr 30 : 26. Tedy víc než čtvrtina veškerého uranu dodávaného do EU pochází z Ruska. Ruská firma Tvel, patřící do státního kolosu Rosatom, podepsala historicky první kontrakt na dodávku jaderného paliva do USA. Něco takového by bylo ještě před několika roky nemyslitelné.
Pozici Ruska posiluje i jeho propojení s dnes vůbec největším producentem uranu Kazachstánem. Podíl této země na světové těžbě vyskočil za posledních dvacet let z několika promile na neuvěřitelných 40 procent, přičemž polovina produkce směřuje do Ruska (a přes něj do dalších zemí), druhá polovina do Číny. Tato „plodná spolupráce“ má kořeny v dobách Sovětského svazu, jehož byl Kazachstán součástí. Tamní doly byly hlavním dodavatelem uranu pro sovětský jaderný průmysl, poblíž města Semipalatinsk (dnes Semej) byly až do roku 1989 testovány jaderné zbraně. Po rozpadu SSSR se těžba prakticky zastavila, na přelomu tisíciletí však dostala díky ruské a čínské poptávce nový impulz. Část kazašských uranových dolů patřila po Nejhorší je ovšem situace v afrických státech Niger, Namibie a Malawi nebo Tanzanie – nových uranových „hráčích“ na světovém trhu. Například Niger za posledních deset let vyprodukoval více uranu než Francie za celou svou historii. Britsko-australské a francouzské těžařské společnosti si tu rozparcelovaly rozsáhlá území obydlená kočovnými kmeny Tuaregů a zničily jejich životní prostředí, zejména vodní zdroje. Tuaregové se v roce 2007 odhodlali k ozbrojenému povstání. Požadovali, aby jim vláda z peněz získaných těžbou zajistila čistou vodu a základní zdravotní péči. Vláda místo toho poslala proti Tuaregům vojsko a vyhlásila výjimečný stav. Od té doby se situace změnila jen minimálně.
Francouzský jaderný inženýr Bruno Chareyron, který situaci v afrických uranových dolech sleduje řadu let, například zjistil, že radioaktivní kovový šrot z dolů a uranových mlýnů se v Nigeru běžně prodává na trhu. Byl prý svědkem toho, jak se hlušina z hald používala při úpravách silnic, stavbě domů, a dokonce i místní nemocnice, kde byla naměřena radiace stokrát vyšší, než kolik připouští norma. Haldy radioaktivního odpadu byly prý nechráněné ponechány pod širým nebem, v blízkosti dvou měst se 120 tisíci obyvateli. Zajímavé je, že Chareyron napsal svá zjištění v rámci projektu EJOLT (Environmental Justice Organisation), spolufinancovaného Evropskou unií. Nigerský uran přitom také končí v evropských jaderných elektrárnách.
Výčet toho, co těžba uranu v Africe způsobuje, by byl předlouhý. Pozornosti by ale nemělo ujít, jak se k tomuto problému staví bossové uranového byznysu. John Borshoff, bývalý ředitel australské těžařské firmy Palladium, komentoval v rozhovoru pro list The Sunday Morning (20. 9. 2009) expanzi těžby do Afriky slovy: „Australské a kanadské normy jsou příliš kultivované.“ A ctihodný profesor Harvardu Lawrence Summers měl v roce 1991 jako hlavní ekonom Světové banky napsat do interního dokumentu této vážené instituce: „Neměla by Světová banka podporovat větší přesun špinavých průmyslových odvětví do nejméně rozvinutých zemí? (...) Myslím, že ekonomická logika vyvážet toxický odpad do zemí s nejnižšími mzdami je bezvadná a měli bychom se s ní smířit.“ Ačkoli se Summers později od těchto slov distancoval, naplňují se dnes přímo prorocky. Smířili se s tím opravdu všichni?
